který měl Wesleyho odvézt na nádraží, přijel brzy ráno se svým vozem. Wesleyho kufr, opatřený šňůrou a štítkem, stál na zadní plošině. Snídaně byla velmi tichá. Když skončila, Wesley si nasadil klobouk a kabát a šel ke dveřím, kolem nichž se začínaly vinout Theodosiiny jitrocelové liány. Slunce ještě nebylo nad stromy a na orosené trávě ležely dlouhé stíny. Na starých javorech, které rostly podél plotu mezi dvorem a jetelovým polem za ním, se třepetalo mokré listí. Obloha byla celá perleťově modrá, zbavená mraků. Od malého statku se zelené louky svažovaly do údolí, kde se jako třpytivá stuha vinul modrý opar.
Theodosia vyšla ven, stála a nevyzpytatelně se dívala, zatímco
Wesley s Irvingem zvedali kufr do vozu a přivazovali ho. Pak Wesley vystoupil po schodech na verandu a podíval se na ni.
„Dosie,“ řekl trochu chraptivě, „říkal jsem, že tě nebudu žádat, abys zase jela, ale udělám to. Půjdeš se mnou?“
„Ne,“ řekla Theodosia jemně.
Natáhl k ní ruku. Nenabídl jí polibek.
„Sbohem, Dosio.“
„Sbohem, Wesi.“
Ani řasa se jí nezachvěla. Wesley se trpce usmál a odvrátil se.
Když vůz dojel na konec malé uličky, otočil se a naposledy se ohlédl.
Po všechna následující léta si s sebou nesl obraz své ženy, jak ji
tehdy viděl, jak stojí uprostřed vzdušných stínů a vlnících se zlatých
světel rána, jak jí vítr ovívá sukni bleděmodrého závoje kolem nohou a rozcuchává prameny světlých vlasů do jemného zlatého obláčku.
Pak vůz zmizel za zatáčkou cesty a Theodosia se otočila a vrátila se do svého opuštěného domova.
Nějakou dobu se kolem celé záležitosti rozléhaly klepy. Lidé se nad ní pozastavovali. Starý Jim Parmelee tomu rozuměl lépe než ostatní. Když potkal Theodosii, podíval se na ni se zvláštním zábleskem ve svých starých bystrých očích.
„Vypadá, jako by ji člověk mohl ohýbat, jak by chtěl, že? Vzhled klame. Časem se jí to projeví ve tváři – je ještě příliš mladá, ale je to tam. Zdá se mi to nepřirozené, vidět ženu tak tvrdohlavou – to bys spíš hledal u muže.“
Když Wesley dorazil na místo určení, napsal své ženě krátký dopis. Psal, že se má dobře a že se rozhlíží po nejlepším místě, kde by se mohl usadit. Kraj se mu líbil. Byl na místě zvaném Red Bu e a hádal, že se tam usadí. O dva týdny později napsal znovu. Pronajal si tři sta akrů. Greene a Cary udělali totéž. Byli to jeho nejbližší sousedé a byli vzdáleni tři míle. Postavil si malou chatrč, učil se vařit si sám a měl spoustu práce. Zdálo se mu, že krajina je nádherná a vyhlídky dobré.
Theodosia mu odpověděla na dopis a sdělila mu všechny novinky z Heathertonu. Podepsala se “Theodosia Brookeová”, ale jinak v dopise nebylo nic, co by naznačovalo, že ho psala manželka svému manželovi. Na konci roku jí Wesley napsal a znovu ji požádal, aby za ním odjela. Dařilo se mu dobře a byl si jistý, že se jí tam bude líbit. Jistě to tam bylo trochu drsné, ale to se časem zlepší. Nechceš nechat minulost minulostí, Dosio? napsal jí, a přijeď ke mně. Udělej to, má drahá ženo.
Theodosia odepsala a odmítla odejít. Nikdy nedostala žádnou odpověď, ani už nenapsala. Lidé přestali o té věci mluvit a ptali se Theodosie, kdy se chystá odjet do Wesu. Heatherton si na chronické skandály v jeho slušných končinách zvykl. Theodosia o svém
manželovi s nikým nemluvila a vědělo se, že si nepíšou. Vzala si k
sobě nejmladší sestru. Měla svou zahradu, slepice a krávu. Statek jí vynášel dost na živobytí a měla stále co dělat.
Když uplynulo patnáct let, v ospalém a neprogresivním Heathertonu přirozeně nastaly určité změny. Většina starých lidí ležela na malém pohřebišti na svahu, které se nacházelo před východem slunce. Byl tam i starý Jim Parmelee se svými vzpomínkami na čtyři generace. Muži a ženy, kteří byli v nejlepších letech, když Wesley odešel, byli už staří a děti dospělé a vdané.
Theodosii bylo pětatřicet a vůbec se nepodobala štíhlé dívce s dolíčky, která před patnácti lety stála na schodech verandy a dívala se, jak její manžel onoho rána odjíždí. Byla statná a pohledná; světlé vlasy měla tmavší a místo někdejších kudrlinek se jí obloukovitě vlnily od obličeje v hladkých, lesklých vlnách. Její tvář byla bez vrásek a svěžích barev, ale žádná žena by nemohla žít v poddanství své vlastní nezkrotné vůli tolik let a nedat to na sobě znát. Nikdo by při pohledu na Theodosii nyní těžko uvěřil, že žena s tak odhodlanou, nehybnou tváří dokáže držet směr chování navzdory okolnostem.
Wesley Brooke byl téměř zapomenut. Lidé věděli prostřednictvím dopisovatelů Greena a Caryho, že se mu daří a že zbohatl. Podivný
starý příběh vykrystalizoval v uznávanou historii. Život může plynout bez vln a rozruchu tolik let, že se může zdát, že se ustálil v trvalém klidu; pak se přes něj může přehnat náhlý vítr vášní a zanechat za sebou bouřlivé vody. Taková chvíle nakonec přišla i pro Theodosii.
Jednoho srpnového dne se u ní zastavila paní Emory Merri ová. Sestra Emoryho Merri a byla manželkou Ogdena Greena a