„Bohužel už něco pamatuje,“ řekl a osušku jí podal. „A můžeš si půjčit můj župan.“
Vzal župan z věšáčku a přehodil ho přes ni. Tahala ho po zemi. Musela si vyhrnout rukávy. „Hned jsem zpátky.“ Vysunula zástrčku. „Kdyžtak nezamykej.“
„Tady si vezmi klíč.“
„Je tu bezpečno, nebo snad ne?“ zeptala se. Pokrčil rameny. „Bob někdy zapomene zamknout venkovní dveře. Takže nikdy nevíš.“
„Neměl bys mě tam v tom případě hlídat?“
„Nic ti nehrozí.“ Přitiskl ústa na její rty. „Koupelnové dveře se dají zamknout. A když pak vyjdeš, uvidíš chodbu seshora.“ Usmál se. „Kdybys zahlédla cizího chlapa, tak začni ječet.“
Zasmála se, jenže to ani nebyla legrace a Johna zamrzelo, že to vůbec řekl, protože si uvědomil, že je možná otevřeno na ulici a pod schody se schovává ten chlap a čeká na příležitost. John počkal, až bude Betty v koupelně, a hned seběhl do přízemí. Venkovní dveře byly zavřené. Považoval své chování za směšné. Když jeho babička neustále kontrolovala, jestli je zamčeno, byl to první příznak přicházející demence.
Vrátil se do bytu a vzadu ve spižírně vzal slaninu. Aspoň že ta vrána nerozklovala potraviny. Rozbalil voskovaný papír, vyndal vajíčka z krabičky, lžící nabral trochu sádla. Těžká pánev byla zčernalá – už něco pamatovala. Zapálil plyn, sledoval, jak se sádlo rozpouští a syčí, dal na pánev plátky slaniny a posunoval je lžící. Snídaně pro dva. Může prostřít, postavit na čaj a nakrájet chleba, zatímco se to bude dělat. Opeče i chleba. Napadlo ho, jestli má ráda nakládané cibulky nebo jestli je ke slanině s vajíčky jí jen on. V zámku se otočil její klíč.
„Senzačně to voní. Hned přijdu.“ Zavřela se v ložnici. Nejraději by se díval, jak se obléká. Podivná věc: najednou je člověk cudnost sama. Z ložnice vyšla za několik minut. Vlasy si vyčesala do
francouzského drdolu a pleť jí úplně zářila. Napadlo ho, že její krása překonává i jeho nejsmělejší představy.
A také že je velmi křehká.
„Máš ráda nakládané cibulky?“ zeptal se.
„K snídani? Tak to děkuju.“
Jídlo nandal v kuchyni a talíře odnesl do obýváku.
„Bohužel mám jenom čaj. Dokonce ani nevlastním překapávač a instantní kafe fakt nesnesu.“ Napadlo ho, jestli něco takového podávají v Partisan Coffee House.
„Čaj mi postačí.“
Ukrojila si kus slaniny, namočila ho ve žloutku a sousto polkla. Skoro nic o ní nevěděl. Jak vůbec mohl milovat osobu, o které nic neví?
„Ty nebudeš jíst?“ zeptala se ho. „Je to moc dobré.“
Usmál se. Už teď po ní toužil, stýskalo se mu, a ta bolest byla až nesnesitelná.
„Moc toho nenamluvíš,“ poznamenala. „Jez. Už to stydne.“
Dal si slaninu na chleba, navrch přidal vajíčko – takhle vždycky snídal už od dětských let. Civěl do svého talíře, viděl po krajích ztuhlý tuk a kůži, kterou ze slaniny zapomněl odkrojit.
„Na co myslíš?“ zeptala se.
Jestli to Anatolij byl, pak bylo třeba ji ochránit.
„Někam jsem se zatoulal, promiň.“ Zakrojil se do jídla na talíři, vidličkou si dal sousto do úst, odkapával z něj žloutek. Sáhl do zásuvky kredence a vyndal dva ubrousky. Jeden podal Betty, druhým si otřel ústa.
„Zapomněl jsem na etiketu. Už musíš?“
„Otec bude mít starost. Včera jsme se nerozešli v dobrém. Nejspíš si teda myslí, že jsem se urazila.“
„Aha. To říkáš až teď. Takže Londýn nebyl až tak náhlé vnuknutí.“
„Taky jsem tě chtěla vidět.“
Natáhl se a stiskl jí ruku. „Jsem moc rád, že to tak bylo. V čem jste se neshodli?“
Vyhnula se jeho pohledu, hleděla do talíře.
„Vlastně o nic nešlo. Prostě táta a dcera.“
Uvědomil si, že v tomhle si to vyžádá opatrnost. Někteří tátové si dcery hodně hlídají.
„Ale ty vypadáš ustaraně.“
„Vážně? Ještě jednou se omlouvám.“ Horečně přemýšlel. „Prostě jsem trochu pozadu se známkováním. Říkal jsem si, že dneska budu muset udělat dvojnásobnou dávku.“
„Je červenec. Copak už škola neskončila?“
„Úplně ne. Měli jsme opravné písemky. K tomu premianti. Budou chodit i o prázdninách. Příprava na Oxbridge a vůbec.“
„Aha.“ Usmála se, otřela si ústa ubrouskem a vstala. „Vyprovodím tě na nádraží. Jestli nepospícháš, můžeme si udělat procházku. A dát si v Clerkenwellu pořádnou kávu. Nádobí nech. Umyju to až pak.“
Držel ji za ruku, když kličkovali postranními uličkami.
„Jasně. Na St Pancras je to docela daleko,“ řekl. „Ale málokterou část Londýna mám tak rád.“ Chtěl to s ní mít společné, být s ní co nejdéle. Tolik londýnských zákoutí, tolik vzpomínek a možností.
„Scuola Guida. Portelli Ltd., výrobce varhan,“ četla nápisy.
„Malá Itálie.“ Ukázal na lahůdky. „Pojď. Tady mají tu pořádnou kávu. Ne jako culifinda v takzvaných kavárnách v Sohu.“
Zavedl ji do obchodu a díval se, jak si nadšeně prohlíží porcované maso, drahé sýry, cannoli a bombolone. Objednal dvě espressa. Postavili se k pultíku, nasypali si cukr z papírových pytlíčků a míchali.
„O Italech vůbec nic nevím. Byli to uprchlíci?“
„Možná někteří z těch posledních,“ vysvětloval John. „Ale většinou tu jsou už několik desetiletí. Za války je soustředili na