Baba protáhne obličej. Přestane poskakovat a znovu se celá schoulí a nahrbí jako stařena. Je mi, jako by mi někdo vyrval srdce. Takhle to možná vypadá, když je někdo bezcitný: uvnitř jen led a prázdno. Rychle ty pocity zaplaším a vyřítím se z verandy. Napochoduju přímo ke kostlivému kumbálu a za
čnu vytahovat kosti, aniž bych věnovala pozornost nádherné modré obloze, měkoučkému bělostnému písku nebo poklidnému šplouchání vln.
„Márinko?“ volá za mnou baba, ale já schválně dělám, že ji neslyším. Roztřesenýma rukama zastrčím do písku první hnát. „Nemyslela jsem to špatně,“ prohodí baba. „Klidně můžeme provázet, jestli ti na tom tak záleží.“
Přikývnu, ale obrovská hanba mi nedovolí podívat se jí do očí. Mlčky pokračuju ve stavbě plotu.
„Tak já se pustím do vaření.“ Baba se odšourá po verandě a dveře za ní zapadnou.
Po tváři se mi skutálí slza. Otřu ji a písek na rukou mi poškrábe kůži. Však já jí to vynahradím, slibuju sama sobě. Společné volno si přece můžeme udělat nějaký jiný den. Ale dnes ne. Dnešek je vyhrazený
Nině. Musím jí ukázat oceán. Je to moje poslední příležitost strávit s ní trochu času, než navždy zmizí v Bráně.
Odnesu náruč kostí kolem okna svého pokoje a šeptem Nině řeknu, že hned jak plot dostavím, mů
žeme vyrazit na průzkum. Uculí se od ucha k uchu, oči rozzářené sluncem a nadšením, a část mé provinilosti se při tom pohledu rozplyne. I práce s kostmi mě uklidňuje a nakonec samu sebe přesvědčím, že dělám správnou věc. Je to, jako bych Nině plnila poslední přání. Myslím, že to by určitě pochopila i baba.
Ta vyjde ven, aby se zeptala, jestli nechci jíst, ale já zavrtím hlavou, že nemám hlad. Baba prohodí, že se půjde před setměním ještě natáhnout. Vrátí se dovnitř a chvilku hraje na flétnu pomalou tesknou melodii, načež se rozhostí ticho. Počkám další půlhodinu, abych si byla jistá, že opravdu spí, a potom se s Ninou vyplížíme ven.
Míříme dál po pobřeží, dokud nás obrovské převislé větve palem neskryjí před pohledy chaloupčiných oken. Nina z nohou skopne sandály a vstoupí do zpěněných vlnek narážejících do písku.
Zahihňá se a zavrtí prsty u nohou. „Jé, to je paráda!“
Usměju se na ni. Je báječné vidět ji takhle šťastnou. Kdyby jenom baba nebyla tak strašně zklamaná, že s ní nechci strávit den… To bych se pak snad zbavila té svíravé bolesti na prsou.
„Podívej!“ vypískne Nina, když s sebou příboj přinese drobounké rybičky, které se jí mrštně míhají mezi prsty. Sundám si boty a společně skáčeme přes vlny. Myšlenky na babu odsunu do pozadí. Potom se
procházíme po břehu a zkoumáme lastury blyštící se v písku i mořské živočichy, kteří se schovávají v klidných vodách na mělčině.
Nina ještě nikdy neviděla ježovky ani hvězdice. Kdykoliv jí předvedu něco nového, oči jí zazáří úžasem a já cítím, jak se mi tělem rozlévá její nadšení, jako bych to i já zažívala docela poprvé. Brouzdáme se stále hloub, dokud nám vlahá hedvábná voda nesahá až po krk.
„To je krása!“ zubí se Nina. Obličej se jí třpytí, dlouhé vlasy se zeleným šálem rozprostřené kolem hlavy připomínají chaluhy.
„Zkus zvednout nohy a nedotýkat se dna.“ Vykopnu a ukážu jí, jak splývat na zádech jako naplavené dřevo
Ukázka elektronické knihy