Srpen číslo dvacet dva
Hned po vstupu do kabinky spálí světlo Daniele zorničky. Ochromená a rozladěná sundává z věšáků troje kalhoty. S batohem, který nese na zádech, se na malé ploše vymezené dvěma plastovými příčkami, zrcadlem a těžkým závěsem nedá nijak manévrovat.
Je to stejné jako kdysi, když nakupovala s matkou a byla nucena si v kabinkách zkoušet neustále nové představy o tom, jak by měla vypadat. Stejně jako kdysi si i dnes v kabince připadá nepatřičně, bezbranně, jako zvíře uprostřed silnice, které nemá kam uhnout. I kdyby tehdy odmítla a řekla matce, že si oblečení bude nakupovat sama, matka by se ho stejně chopila, vytáhla by ho z koše na špinavé prádlo a udělala s ním to, co vždycky. Znovu by upravila Danielinu velikost, znovu by upevnila svůj názor na Danielino tělo pomocí kolečka na pračce.
Nebo ne?
Ani jeden ze tří kousků jí dnes nesedí.
Ani jeden.
Rozhořčeně se nadechne, posbírá vyzkoušené oblečení a znovu se vydá do světa za závěsem. Prochází kolem regálů a automaticky vyměňuje staré džíny za nové. Kouká při tom pouze na velikost, vybírání mezi několika typy střihů by ji jenom zdržovalo a za půl hodiny jí začíná směna v kině.
Aby celý proces zkoušení absolvovala naposledy, nabere si tentokrát drsné, tmavě modré látky plné ruce. Vrátí se k žárovce rozleptávající okolní barvy a nepříjemnému zrcadlu. Zatáhne závěs. Vzdychne.
První kalhoty jí svou tvrdostí skoro rozedřou kůži. Do druhých se nedokáže dostat. Třetí Daniele spadnou na zem a ona na ně bezmyšlenkovitě šlápne. Chtěla by je
zašlapat až pod betonovou podlahu, hluboko do vnitřností obchodního domu.
Nakonec jim dá šanci. A ony ji přesto zradí. Nejsou pohodlné. Vůbec si nedovede představit, že by v nich měla vydržet celou směnu, ale nedá se nic dělat, všechny staré už má obnošené, roztržené a nic jiného než džíny jí pravidla kina nepovolují. Popadne je, a když pak u pokladny zaplatí, úlevou se jí mírně roztáhnou plíce.
Tohle bylo opravdu naposledy.
Minimálně na dva roky dopředu.
I kdyby se jí nové kalhoty zničily už po pár dnech nošení. I kdyby měla už navždy nosit jen to, co má ve skříni. I kdyby ji měli z práce vyhodit, protože nebude mít co na sebe.
Ten den kino Danielu mimořádně irituje.
Lidé jsou nemotorní, neschopní. Neumějí si přečíst informace na lístku, který si koupili před pěti minutami, a neustále se ptají, kde je sál osm a sál tři a sál pět.
Daniela má chvílemi pocit, že na ně zakřičí, vyštve je ven z areálu a bude klid. To kvůli nim, kvůli téhle práci a kvůli nekvalitní látce, která se jí včera roztrhla mezi nohama, si dneska musela znovu zažít kus dětství.
Kokoti.
O své půlhodinové pauze se schová do šatny.
Ani si nerozbalí svačinu, kterou si doma nachystala.
Vytáhne z batohu knihu a snaží se číst, obalit vztek do písmen, přehlušit hučení v hlavě šustěním papíru.
Nejde to.
Čte Spalovače mrtvol a ten vyžaduje plnou pozornost, na kterou teď Daniela nemá sílu. Uvědomí si, že tutéž stránku čte už podruhé, aniž si z ní cokoliv zapamatovala, a tak knihu zaklapne a jde si ven zakouřit.
Když pak venku pozoruje těla všech okolo, těla v dokonale padnoucím oblečení, znechuceně odvrátí zrak a zahledí se do poklidné šedi omítek.