nemocné děti, měli bychom být tiše. Jenom si to tady prohlédnu a nemusíme u toho mluvit.“
Nahlédla do druhé místnosti, která sloužila jako ložnice. Na jediné velké posteli spaly děti. Byla tam ještě jedna úzká postel a další matrace, opřená o zeď, a vedle ní úhledně složená hromádka ložního prádla.
Bella neříkala nic, ale na první pohled bylo zřejmé, jak je v tom bytě čisto ve srovnání s tím, co před chvílí viděla v přízemí. Ano, byl tu trochu nepořádek, ale bylo jasné, že nájemník podlahu z dřevěných prken pravidelně drhne, a to pěkně až ke kraji.
Vrátili se do hlavní místnosti, kde byl v jednom rohu dřez, vedle něj plynový sporák a uprostřed také vzorně čistý malý stůl.
Bella si byla téměř jistá, že na tváři pana Cornishe zahlédla slabý ruměnec studu, když si jeho obydlí prohlížela. Ten chudák to má bez manželky určitě těžké a nejspíš býval zvyklý bydlet v lepším.
Pan Welch netrpělivě postával u dveří a Bella si uvědomila, že se ji pokouší odtamtud co nejrychleji dostat. No, tentokrát se rozhodla mu vyhovět, ale jen proto, že pan Cornish a jeho děti potřebovali klid. Jakmile vyšli z bytu, Bella poznamenala: „Bylo hezké vidět, jak má v tom bytě čisto.“
„Ale zpočátku tomu tak nebylo – to, až když jsem mu před pár týdny pohrozil, že jestli tam nebude uklízet, dostane výpověď.“
Tomu Bella odmítala uvěřit. Přece pozná, když se v bytě uklízí jen sporadicky a nepořádně. „Tak proč jste neřekl totéž paní Goodbyové?“
„No, ta už tady bydlí léta, nájem platí vždycky včas, neničí zařízení bytu, a tak u ní občas trochu přimhouřím oko.“
Nájemníci v horním patře nebyli doma, a tak pan Welch odemkl dveře, za nimiž se skrývaly čtyři malé neuklizené místnosti s nízkými stropy. Původní byt byl zjevně rozdělen na dva menší příbytky, což znamenalo, že v domě bydlí celkem čtyři stálé partaje, a nikoli tři, jak bylo Belle řečeno.
Oba byty se dělily o společný dřez a plynový sporák, umístěný na podestě, a i zde byl cítit zápach nemytých těl a špinavého oblečení.
Bella si umínila, že než se do tohoto domu nastěhuje, nechá jej celý důkladně vydrhnout a pořádně uklidit.
„Ve kterých z těch místností bydlí ti lidé, co si o ně vaše manželka dělala takové starosti?“
„Ehm, tady v těch dvou.“ Welch ukázal k levé části bytu.
„A předtím v nich nebydlel nikdo?“
„Ne, nějakou dobu byly prázdné.“
To je divné, pomyslela si Bella. Pan Cornish přece říkal, jak je obtížné najít pokoje k pronajmutí. Bude se na to muset jeho a Gabriela ještě zeptat.
S povzdechem se otočila a vykročila za svým průvodcem zpátky ke schodišti. Bylo nad slunce jasné, že si bude muset najít nového výběrčího nájmu.
Welch se zjevně pokoušel dostat ji z domu co nejrychleji pryč, ale Bella ho na podestě v prvním patře zastavila. „Kam vedou tamhlety dveře? V bytě pana Cornishe takové dveře nebyly.“
„To je místnost, která potřebuje pár oprav, než se bude moct pronajmout,“ odpověděl Welch stručně a zamířil po schodech dolů.
„Vraťte se a otevřete ty dveře. Kolikrát vám musím opakovat, že chci vidět všechny části domu?“ Bella si při těch slovech uvědomila, že bude také potřebovat kopie všech klíčů, protože se ukázalo, že tyto dveře měly zvláštní zámek.
Pan Welch se opět zdráhal ji uposlechnout, na což Bella zareagovala dalším nesouhlasným zamračením.
Založila si paže na prsou, měřila si ho pevným pohledem a čekala na moment, kdy to vzdá a udělá, co po něm chce.
Po pár okamžicích si pan Welch povzdechl, vytáhl z kapsy chrastící svazek klíčů a vybral z něj jeden velký, starodávně vyhlížející. Když odemkl dveře, Bella ke svému překvapení uviděla, že místnost před nimi je až do výše ramen plná nejrůznějšího harampádí, kusů nábytku a lepenkových krabic či beden od čaje obsahujících kdoví jaké poklady.
„Komu ty věci patří?“
„Tahle místnost slouží jako skladiště po celou dobu, co tu vybírám nájemné. Když slečna Chapmanová umřela, chtěl jsem to tu vyklidit, ale ten londýnský právník mi řekl, abych to tady nechal, jak to je.“
Že by to byla další lež? Kdyby o tom pan Neven věděl, tak by ji o tom přece informoval? Nakonec Bella ve svých úvahách dospěla, jak alespoň doufala, k jedinému logickému závěru. „V tom případě všechno, co je v této místnosti, teď nepochybně patří mně. Dejte mi ten klíč a já už si to s panem Nevenem vyřídím sama. A protože jde o můj majetek, vyklidím to tady sama. Možná tu najdu něco, co se mi bude hodit.“
Bella otočila klíčem a vytáhla ho ze zámku spolu s ostatními klíči na kroužku. V okamžiku, kdy se Welch chystal vzít jí ho z ruky, od něj ustoupila o krok zpátky a začala klíčem otáčet, aby ho z kroužku uvolnila. Potom ho přiložila ke klíči, který byl na kroužku vedle něj, a porovnala je.
„Ale to se podívejme! Jsou tu dva stejné. To se bude hodit!“ Vyvlékla oba z kroužku a uložila si je do kabelky. Potom ji něco napadlo a znovu se podívala na kroužek.
„Který klíč je od hlavního vchodu?“
Welch zaraženě ztuhl.
„Přirozeně budu potřebovat vlastní klíč.“
Welch se zakabonil ještě víc a ukázal na jeden v řadě. „Tenhle.“
Bella ho vyzkoušela a přikývla. „A tyhle jsou tu taky dva, tak já si jeden rovnou vezmu.“ Obratně uvolnila klíč z kroužku a uložila si ho k ostatním.