Kyjevu, neboť daně u nich stále ještě vybírali Chazaři. Svjatoslavovým úmyslem nepochybně bylo podřídit je svrchovanosti kyjevského knížete, což se během dvou tažení (druhé následovalo zřejmě o dva roky později) také podařilo. To však nemuselo být jediným cílem. V té době byl již kníže nepochybně rozhodnut zaútočit proti Chazarům, takže vymanění Vjatičů z chazarské nadvlády pro něj mohlo znamenat nejen získání nového zdroje tributu, ale také oslabení budoucího nepřítele a zajištění klidného zázemí, kde mohl navíc doplnit bojovníky do svého vojska.
Podle arabského geografa Mohammeda Abu l-Qasima ibn Hauqala táhl kníže po podmanění Vjatičů po Volze dále na východ, zmocnil se Bolgaru, sídelního města Volžských Bulharů, vyraboval je a poté se obrátil proti Chazarům.167 Je možné, že se také Volžští Bulhaři stali dočasně poplatně závislými na Kyjevu.
Dokázat to beze vší pochybnosti však nelze, a tak zůstane nad Svjatoslavovými aktivitami ohledně Volžského Bulharska navždy otazník.
167 Bibliotheca geographorum Arabicorum, II.2., ed. Michael Jan de Goeje, Lugduni Batavorum 1877, s. 14 (arabský originál); ruský překlad in: NOVOSELCEV, A. P., Chazarskoje gosudarstvo…, s. 221.
Na rozdíl od nejisté výpravy proti Bolgaru nelze pochybovat o tom, že za Svjatoslavovy vlády došlo k jednomu či více tažením proti chazarské říši. Zmapovat přesně jejich průběh však nedokážeme. Probíhat musely v letech 965–966, není však vyloučeno, že k dobytí hlavního města Itilu došlo až roku 968 nebo dokonce 969 poté, co Svjatoslav přerušil svoji první balkánskou výpravu a vrátil se na Rus.168 Hartmut Rüss spekuluje v této souvislosti o tom, že kníže, který byl v té době již cele zaujatý svým konáním v bulharském carství, se vůbec nemusel zúčastnit dobývání Itilu osobně.169 Podle ibn Hauqala operovala naopak na chazarském území dvě ruská vojska, z nichž jedno podléhalo Svjatoslavovu velení a druhé mělo vlastního velitele.
Pokud Svjatoslavovi bojovníci skutečně dobyli Bolgar, dalo by se předpokládat, že se poté buď vrátili s kořistí do Kyjeva, nebo táhli dále podél Volhy do Itilu. Mohli se samozřejmě plavit po řece a z jejího ústí pokračovat dále podél západního pobřeží Kaspického moře až k Semenderu, bývalému hlavnímu městu chazarské říše, ležícímu severně od Derbentu. V Semenderu nyní sídlil chazarský místodržící, který odváděl do Itilu daně, ale jinak požíval značné autonomie. Rusové pronikli do města, strašlivě ho zplundrovali, a dokonce vypálili vinice v jeho okolí.
Další ze Svjatoslavových výprav proti Chazarům, možná právě ta první, probíhala následně: kníže se vypravil z Kyjeva a táhl k Donu, kde napadl Sarkel, který měl pověst nedobytné pevnosti. Jak se útočníkům podařilo zdolat jeho opevnění, když neměli k dispozici obléhací techniku, není známo. Povesť vremennych let se v tomto případě omezuje na lakonické sdělení, že Svjatoslav „dobyl jejich [Chazarů, pozn. autora] hrad Běluju Věžu“,170 což bylo slovanské pojmenování pro Sarkel. Tažení pokračovalo dále k jihu, kde si kníže podmanil kavkazské národy Jasů (Osetů) a Kasogů (Čerkesů), žijící mezi dolním tokem Donu a severním Kavkazem. Poté se vydal na Tamaňský poloostrov, k důležitému obchodnímu středisku Samkerc, kudy probíhal tranzit do Byzance, Malé Asie a zemí Předního východu. Ve zdejší pevnosti byly umístěny chazarské posádky stejně jako v Kerči na protějším krymském břehu mořské úžiny, spojující Černé a Azovské moře. Místní obyvatelé se prý přidali na stranu Rusů, neboť Chazary považovali za své nepřátele, takže nebylo těžké se obou měst zmocnit. Samkerc,
168 Více KALININA, T. M., Sveděnija ibn Chaukalja…, s. 91–93; NOVOSELCEV, A. P. , Chazarskoje gosudarstvo…, s. 225–227.
169 RÜSS, H., Das Reich…, s. 295.
170 Povesť…, s. 31; Vyprávění…, s. 85.
Velké ruské dějiny I.
přejmenovaná na Tmutarakaň,171 se stala ruským vojenským opěrným bodem v této oblasti, z něhož se později vyvinulo jedno z ruských knížectví.
Vraťme se k samotnému dobytí sídelního města chazarské říše, ať již k němu došlo roku 965, či později, to znamená až v roce 968 nebo 969, jak uvádí ibn Hauqual. Nejpravděpodobnějším se zdá, že Itil přišel na řadu na samý závěr výprav do chazarské říše, to znamená v roce 966. Rezidenční město chazarských panovníků na dolním toku Volhy bylo vlastně souměstím. Na východním břehu ležel muslimský Chazaran, zatímco židovský Itil se rozkládal na západní straně. Přes řeku vedl pontonový most, který spojoval oba břehy se Zlatým ostrovem, na němž se nacházely paláce nejvyšších představitelů říše, bega a kagana.
Rozhodující bitva mezi Rusy a Chazary se odehrála kdesi na břehu Volhy.
Obránci Itilu vytáhli útočníkům vstříc možná v naději, že ho ušetří obléhání. Zdá se však, že toto řešení bylo chybou, neboť Rusové neměli k dispozici obléhací techniku a dokázali mnohem lépe přemoci protivníka na otevřeném prostoru. Poražené chazarské vojsko se dalo na útěk, následováno civilním obyvatelstvem. Svjatoslavovi bojovníci vtáhli bez odporu do města a získali zde tučnou kořist jak v palácích vládců, tak v obchodní čtvrti.
Dobytí a vyrabování Itilu znamenalo konečné vítězství Rusů nad již delší dobu slábnoucím chazarským kaganátem. Říše byla definitivně rozvrácena, její vojsko zdecimováno a rozptýleno, poslední vládce Josef ben Áron pravděpodobně zahynul. Chazaři utrpěli citelnou újmu, z níž se již nevzpamatovali. Jaký prospěch to přineslo formujícímu se ruskému státu? Nepochybně obrovskou kořist, jež musela proudit do Kyjeva ze všech dobytých měst, která byla většinou důležitými obchodními centry. To však – zdá se – bylo vše. Svjatoslav dobyté území, spravované dosud Chazary, neovládl, nepřipojil je ke své říši, a dokonce ani neuvedl do tributární závislosti. Pokud bylo počátečním motivem válek s Chazary dostat pod kontrolu Kyjeva obchod probíhající po Volze, nebyl tento cíl realizován. Možná Svjatoslavovi chyběly pro uskutečnění tak velkého úkolu potřebné síly, možná již ani neměl zájem, neboť jeho zrak se upíral vstříc novému
171 Byzantinci nazývali Samkerc Tamarcha, odtud pochází ruské pojmenování Tmutarakaň. Tmutarakaňské knížectví nezůstalo exklávou ruského státu dlouho. Polovecké nájezdy ho odřízly od bezprostředních kontaktů s ruským územím a zprávy o něm zmizely koncem 11. století z ruských pramenů. Ve 12. století ho naopak připomínají byzantské písemnosti ve spojitosti s impériem. Byzantinci měli totiž o tuto oblast zájem, neboť se tu nacházela ložiska nafty, suroviny potřebné pro výrobu takzvaného řeckého ohně. SHEPARD, Jonathan, Closer Encounters with the Byzantine World: the Rus at the Straits of Kerch, in: REYERSON, Kathryn L. –STAVROU, Theofanis G. – TRACY, James D. (eds.), Pre-Modern Russia and its World. Essays in Honor of Thomas S. Noonan, Wiesbaden 2006, s. 24–25.
100