kdeco. Hledání údajů o dávkování a — to hlavně — o rychlosti. Rada na fóru, která vedla na další fórum a to zase na neindexovanou webovou stránku. Jen jsem se díval. Jen jsem si četl. Jednou jsem začal vyplňovat své údaje, ale neklikl na Odeslat. Obdobně to proběhlo několikrát. S nákupy z webu jsem takhle váhal často. A pak to jednoho dne přišlo. Objednávku jsem zadal.
Skoro dva měsíce nato, když už se mi celá věc prakticky vykouřila z hlavy, přišla poštou bublinková obálka, zdánlivě plná drobné veteše — natáček, klíčenek, bločků s lepicími papírky, kartáčků na zuby. Uprostřed byl mezi ně zamíchaný pěticentimetrový rychlouzavírací sáček s obsahem připomínajícím cukr krystal.
Chtěl jsem si ho jen nechat, jen ho mít, vědět, že tam je, schovaný v zavinutém páru ponožek v naší šatní skříni. Když
jsem Connie ráno, než vstala, chystal kafe, když jsem v ku
chyni naléval víno a ona byla v obýváku, přistihoval jsem se, jak otálím, jak hledím na ty tmavé, neprůhledné tekutiny, schopné skrývat a rozpouštět. Bylo to pro mě totéž jako pro Darrena fotky zachycující tělo jiné ženy, jako její šeptané lichotky ve tmě: únik, průchod do světa bez našich manželek, k našim mnohostrannějším já, která je přesahují, k možnostem, které snad ještě jsou.
Nikdy jsem jed použít nechtěl.
A pak jsem ho nikdy nechtěl použít znovu.
Snídani jsem si koupil v drivethrough v McDonaldu a dovezl
si ji domů. Connie se McDonald hnusil. Papír od hamburgeru
pořád ještě ležel na stole přede mnou a tuhly na něm kousky čedaru, když jsem bez sluchátek otevřel pornostránku, ale rychle mi to začalo připadat malicherné a pubertální. Při vědomí, že Connie znovu vzniká dole ve sklepě a do každé vyprodukované buňky se vkládá její mysl, jsem se cítil připoutaný k domu. Přestože jí se potom, co mě zabila, tenhle pocit nezmocnil. Nechala mě, ať se na ploše vzbudím sám, a civěla na strop motelového pokoje poškozený zatékající vodou, od podkladu se tam odlepoval dlouhý zavíjející se pruh barvy.
Svislý banner propagoval stránku s holkami na webkameře. Klikl jsem, prvně v životě. Bylo nutné zadat údaje o kreditce, peníze by se ale neodečetly hned, veřejný stream si člověk mohl u každé holky pustit zadarmo. Platil, jen když jí kupoval dárky, když si něco přál, když s ní chtěl do soukromé místnosti. Když ji chtěl zaujmout.
Naťukat čísla mi připadalo jako skutečná rebelie. Možná je to ubohé. Většina holek na veřejných streamech pózovala a povídala si ve spodním prádle — jak jsem vyrozuměl, za nahotu a cokoli sexuálního se platilo. Já ale zůstal u té, která byla ze všech nejoblečenější, měla krátké květované šaty a podkolenky. Seděla s nohama složenýma pod sebou ke straně. Byla šlachovitá, s dlouhou, úzkou tváří a dlouhým, úzkým nosem, protažený dojem ještě posilovaly dlouhé vlasy jako podle pravítka. Dlouhý, úzký trup, přemrštěně dlouhé, útlé ruce a nohy, drobná prsa. Bledá pleť, tmavý, upíří makeup. Věk těžko odhadnout, dívčí oblečení jí léta paradoxně přidávalo. V pozadí přišpendlené prostěradlo. V očích se jí odrážela kruhová lampa a zároveň i obrazovka notebooku se svým proměnlivým mihotáním
a ubíhajícím chatem, na který dívka vrkavým hlasem reagovala. Cítil jsem, že je se mnou ten chat v místnosti, nějakých pět set lidí — pět set! Publikum zaplněného divadla na Broadwayi, nahrbené a dýchající jako jeden muž. Jen malý zlomek něco psal, pořád dokola tytéž požadavky, tytéž lichotky. Co by s ní dělali, ukaž nám, ukaž mi. Milujeme tě, miluju tě, chci tě zničit. Brzo přejde do placené místnosti, nechceme jít s ní?
Connie ve sklepě, zpola dokončená. Connie v motelovém baru. Napsal jsem: umřela mi žena. Slova se připojila k rychle plynoucí, křiklavě barevné řece textu. Protože jsem nic neutratil, mé uživatelské jméno i zpráva byly vyvedené špatně čitelným šedým odstínem, zatímco ten, kdo rozhazoval, dostal efektní font a jméno mu věnčily vysloužené ikonky. A pak, po desetivteřinové prodlevě, naše hostitelka přečetla má slova nahlas: Umřela mi žena. Ježíš, eggmcmuffine2026, to je mi hrozně líto, řekla. Doufám, že se mnou půjdeš do soukromé místnosti a že ti zvednu náladu.
Divoce mi poskočilo srdce. Všimla si mě! Mě, šedivého a neviditelného. Oslovila mě jménem! Řekla ho plynule, vřele, bez ironie, jako bych se eggmcmuffin2026 jmenoval doopravdy, jako by to bylo tajné, soukromé jméno, které má vyhrazené jen pro mě. Jako bych byl jedinečný, vyčleněný z anonymity davu.
Zavřel jsem okno prohlížeče. Bylo už po poledni a při těch deseti krocích, co jsem před odjezdem do McDonaldu ušel k autu, jsem jasně poznal, že bude krásný podzimní den, chladný a svěží, prozářený sluncem. Ale pracovna, kde jsem teď seděl za zataženými závěsy, působila jako zatuchlá místnost v podzemí, smrděly v ní bramboráčky a přepálené kafe