jim se dlouho nedařilo mít děti, jenže oni si, na rozdíl ode mě s Mirkem, z toho moc nedělali. Dlouho to vypadalo, že v rodině už žádné děti nebudou. A pak jsi najednou přišla ty. Myslím, že vašim chvíli trvalo, než si zvykli na to, že mají zodpovědnost za někoho dalšího.“ Lucie si vybavila mámu, která se ani na chvíli nezastaví, ani na chvíli si nesedne, jako by měla strach, že na něco důležitého zapomněla. Jak se táta změnil ve skladníka, údržbáře, elektrikáře, občas ho máma pustí do kuchyně. Jak všechno táhnou sami. Tak moc se vžili do rolí hostitelů, že na ostatní role nezbýval čas ani myšlenky.
„S tvojí mámou jsme byly kamarádky hrozně dlouho a já byla ráda, že jí můžu pomoct. To prostě kamarádky dělají. Určitě máš taky takovou…“
Teta obejme Lucii okolo ramen, Lucie se k ní na chvíli přitiskne ramenem a nasaje zvláštní kořeněně sladkou vůni. „A teď půjdem radši spát.“
„Dobrou noc, teti.“
Sofie si do sklenky dolije víno a z hromádky desek na prádelníku jednu vytáhne a položí ji na talíř gramofonu. Spustí přenosku a čeká, až se jehla dotkne černého vinylu. Je to Masopust, deska, kterou si s Mirkem pouštěli tehdy, když tu byl naposledy. Úplně naposledy. Nemocný a osamělý muž se u starých písniček Nerezu zase na chvíli změnil v mladíka s jiskrnýma očima, ve kterých se blýskalo na lepší časy? Při odchodu zanotoval, že všechny účty už zaplatil a může jít. Následující den ho našel Vojta ležet pod schody, ze kterých Mirek spadl, když chtěl zřejmě v noci vyjít nahoru na půdu. Sofie potom ve schránce
našla parte. V obálce bez adresy. Na pohřeb nešla. Tehdy
začala spát v obýváku. Bála se, že taky jednou spadne, až půjde nahoru. Ji by na druhý den nikdo nenašel.
Když Lucie večer vyjde po schodech do pokoje, uvědomí si, že zase nechala mobil ležet na prádelníku u dveří. Vracet se jí už ale nechce. Další zmeškaný hovor od Petra objeví až ráno.
Vojta zírá do druhého piva. Normálně by ho do sebe kopl, a až by přišli ostatní chlapi, proložili by to pár panákama ferneta. Jenže teď u stolů s pobryndanými zelenými ubrusy a rozmočenými pivními tácky kromě Vojty nikdo nesedí. Na zdi visí televize s plochou obrazovkou, aby se štamgasti měli kde koukat na fotbal. Fotbal i hokej se musí prožívat kolektivně, fandit, dát do toho srdíčko a taky pivo, panáky a utopence. Jarda je mívá postavené na kraji výčepního pultu, hygiena nehygiena. Obrazovka je zapnutá, ale zvuk Jarda vypnul, protože ty kecy se nedaj poslouchat. Místo toho hraje rádio, a celé to tvoří jakýsi podivný, špatně nadabovaný film. Vojtovi je to fuk. Pořád zírá do spadlé pěny. Třeba se mu povede vyčíst z ní budoucnost. Anebo pochopit minulost.
Myslí na to každý den. Třeba když do autobusu nastupuje chlapík v tátově věku. Na jednoho takového jednou málem vyhrkl „Tati?“ Už už otevíral pusu, ale v poslední chvíli mu to došlo. Táta je mrtvý. Už rok. A Vojta se pořád nemůže rozhodnout, jestli věřit policajtům, podle kterých to byla nešťastná náhoda. Jenže člověk neleze v noci na půdu s kusem provazu v ruce jen tak. Ne v tátově věku.