„Ale jo… moment.“
Než přines cukřenku, rozhlížel jsem se. Lautr obyčejnej paďourskej obejvák s rozkládacím gaučem, nepohodlnejma křesílkama a konferenčákem, všecko dýha světlej dub. Nad gaučem visel nakřivo obraz rybníčku v lese, nad kterým balancovala nalomená rusalka, a vedle něj zlatě zarámovaná fotografie holčičky s kohoutem a mašlí, nejspíš tý, co byla zrovna ve škole.
U okna stál květinovej stolek, ze kterýho visely mírně pocuchaný šlahouny voděnky, v jednom koutě klubky v hnědobéžový kombinaci a ve druhým televizor, gramorádio Barkarola a drátěnej stojánek na desky. Klidně to moh bejt pokoj někde v hotelu, kdyby se všude neválely plíny a hračky malýho Rudýnka a nesmrdělo to jeho čuránkama.
„Tak hele,“ povídá Drhla, když se vrátil s cukřenkou, „proč jsi teda přišel?“
„Říkal jsi, že jsem se pořád ometal okolo Lucky.“
„No a ne? Celá naše brigáda z toho měla srandu.“
„Lucka taky?“
„To nevím. Ona se moc nesvěřovala. Co má bejt?“
„Že zmizela, jsem se dověděl minulej tejden.“
„Cože? Chceš říct, že jsi o tom nevěděl – celejch deset – vlastně už pomalu dvanáct let?!“
„Jo. Nevěděl jsem o tom.“
„Ale jak je to možný?“
„Naše brigáda odjížděla v sobotu kolem jedenáctý, a to Lucie na Pozorce ještě byla. Vím to, loučil jsem se s ní. Pohřešovat jste ji začali v neděli, kdy už jsme my byli dávno v Praze. Proto se nás nikdo na nic neptal; nic jsme nevěděli, a právě proto, že tam při našem odjezdu ještě byla, jsme vlastně měli alibi. Možný je, že s některejma z našich funkcionářů mluvili, ale jen formálně – jestli k případu nemaj co říct. A ti zas nepovažovali za nutný svěřovat se
s tím ostatním, pokud jim vůbec esenbáci neřekli, aby si to nechali pro sebe.“
„A odkud ses to teda dověděl?“
„Náhodou na Pozorce. Je tam teď rekreační středisko jedný porcelánky a ten traktorista Rob, co nás vozil –, jestli si na něj pamatuješ –“
„Pamatuju. Blbej frajer.“
„Tak ten tam teď dělá správce.“
„A od něj ses to dověděl?“
„Jo, od něj. Já se k němu hlásil, vzpomněl si… taky se divil, že o tom nevím, než mu došlo, že jsme tenkrát odjeli den předtím.“
Pokyvoval hlavou. „A ty… co? Nejsi už dávno ženatej? Kolik ti to vlastně je…? Osmadvacet?“
„Skoro. Ale ženatej nejsem.“
„Neříkej, že kvůli –“
„Prdlajs. Tenkrát jsem do ní sice byl zblázněnej…“
„Nebyl jsi sám.“
„Jo. Ten traktorista taky.“
„A ještě asi tři kluci od nás. Ona na ně kašlala, ačkoli je klidně možný, že tobě se věnovala jenom proto, aby je provokovala. Esenbáci si je tenkrát podali, ale výsledek veškerej žádnej. Nevěděli nic.“
„Tebe si taky podali?“
Mávnul rukou. „Mě si podali nejvíc. K ničemu jim to nebylo, protože zrovna já věděl nejmíň. Jenomže podle nich jsem měl vědět všecko, a hlavně jsem neměl dopustit, aby mi z brigády takhle blbě beze stopy zmizela sedmnáctiletá holka, zatímco brigadýři chlastali. Já za ně byl za všecky zodpovědnej, to je ti snad jasný.“
„Co jsi o nich věděl?“
„O kom?“
„No – tak o všech. Přece jste na tý Praze dvě měli nějakou kádrovou politiku, ne?“
„Tenkrát? Leda přihlášky. Co bys chtěl vědět? Něco o těch klukách? To byli obyčejný cucáci, jeden těsně po vyučení a dva gymnazisti.“
„Spíš bych rád slyšel něco o ní.“
„To ti toho za těch čtrnáct dní o sobě řekla tak málo? V práci jste spolu byli celý dny.“
„Každej den taky ne. A povídali jsme si o muzice a podobně. Že prej se znala s Cortésem a se Soňou Červenou… a tak.“
Vyvalil na mě oči. „Cože?“
Mlčel jsem a míchal už dávno zamíchaný kafe, nejspíš kradený ze skladu VDP. Bylo mi jasný, že Lucie mi o svejch úžasnejch známostech lhala; jenom jsem potřeboval slyšet názor někoho jinýho, kdo ji znal.
„Kamaráde,“ řekl Drhla, „ta tě teda parádně tahala za fusekli. Tenkrát jsi jí to žral, co? Ale dneska už snad nejsi tak pitomej, nebo jo?“ A když jsem pořád mlčel a míchal kafe, dodal: „Já ji teda viděl jako ušmudlanou couru, napůl cikánku, která si říká o to, aby ji někdo pořádně vyválel v seně. Žádnou radost jsem z její přítomnosti mezi všema těma nadrženejma hošanama neměl a nakonec jsem byl radši, že se zabejvá tebou – i když mě samozřejmě taky napadlo, že na tebe má spadýno; byl jsi kluk, na jakýho ženský letěj, a ona v tý svý makovici určitě nic jinýho neměla. Jenže ty jsi konečně nebyl z mojí brigády.“
Napadlo mě, proč si nikdo z našich brigadýrů tyhle starosti nedělal. Snad proto, že jsme byli fabrika, a tam se to přece jenom tak nebralo.
„Nevíš, jak se taková ušmudlaná napůl cikánka dostala do Svazu?“ zeptal jsem se. „A jakej asi mohla mít důvod, aby se do něj přihlásila?“
„Tenkrát byl ve Svazu kdekdo. Mladý se hlásili, aby byli v nějaký partě… Byla to masová organizace a nikdo to nekádroval. To se