„Určitě ne,“ chlácholil ji. „Určitě bude v pořádku, uvidíš.
A co se týče tvé druhé poznámky, nepoznávám tě!“
„Díky za kompliment,“ řekla mu sarkasticky.
„Není zač…“ pokrčil Martin rameny. „Co se to s tebou stalo?“
„Já nevím?“ řekla mu a rozbrečela se. „Co když už se nikdy neuvidíme? Co když mě Robert nebude chtít vidět? Takovou krávu blbou! Nadrženou!“ / X. /
Robertse vtěsnal dohloučkunámořníků, kteřímuochotně udělali místo, a čekal, co se bude dít. Neptun se majetnicky rozhlédl po lodi i posádce. Všichni byli jako pěny. Před Neptunem stálo asi pět nováčků. Dívali se na kbelík s nevábnou bílou hmotou, na bocmana, který jen stěží zadržoval smích, na jeho velkou dřevěnou břitvu a na velký sud s mořskou vodou.
„Jakvíte!“zahromovalnámořníkv převleku,nakterémbylo znát, že se mu přes tu ohromnou spoustu nalepených vousů
špatně mluví a dýchá. „Ocitli jste se v dosahu mé moci a překročili jsterovník, kterýodděluje dvězemsképolokoule.
A jelikož jste ještě suchozemské krysy a mořem nepokřtění, musím se toho ujmout sám, aby vás nesežraly mořské obludy a hladoví žraloci…“
Neptun se významně odmlčel. Jeho bystrý zrak spatřil na obzoru jakousi loď a nervózně si odkašlal. I ostatní si toho všimli, někteří přemýšleli, jak to chudák Neptun stihne, aby se dostavil i na onu loď, která byla od nich dost vzdálená.
Kapitán se na něj zamračeně díval a nenápadně pokynul, aby pokračoval. Kdesi zašplouchal nějaký obyvatel mořských hlubin.
„Mám hodně práce, jak vidíte!“ ukázal směrem na loď na horizontu a v duchu si říkal, jestli ho kapitán nehodí přes palubu a nepřikáže plavat či spíše nepřeplavat tuto vzdálenost. Jedna z mořských panen do něj rozhodně strčila a nebýt druhé svůdné krasavice, která ho duchapřítomně podržela, div se nepřevrátil i s trojnožkou.
„Přikročíme k obřadu,“ zabručel Neptun.
„Máme tu pět nováčků, Neptune,“ pronesl bocman, div neupustil břitvu na palubu. „Jak vidíš, na všechno jsme mysleli a čekáme jen na tvůj povel a tvé svolení ke slavnosti.“
„Nuže, začněme!“ pokynul Neptun hlavou a ukázal pět vysvědčení o podstoupení křtu. Jeden z okolo stojících námořníků postrčil prvního z uchazečů, kterého se ujali již
předem připravení pomocníci a velkou štětkou mu na obličej nanesli velký kus bílého krému. Mladý muž se vzpíral a snažil se uniknout, ale byli silnější. Pak ho bocman „oholil“ břitvou a strčil mu hlavu do sudu. Držel ji tam nepříliš dlouho, aby se mladík nezalkl, dával dobry pozor, aby ho neutopil.
První absolvent se dostavil před Neptuna a dostal od něj velký diplom se dvěma stužkami. Neptun mu významně potřásl rukou a pokynul hlavou. Za několik málo minut se vystřídali všichni uchazeči a Neptun se kamsi se svými pomocníky vytratil. Kdosi pak běžel na plošinu lodního můstku, který byl ještě stále spuštěný a nechal na něm velkou lasturu s kouskem Neptunova vousu jako důkaz, že opustil loď a zmizel v moři.
Skupinka se zvolna rozcházela. Čekalo je slavnostní pohoštění, jehož se zúčastnil i odstrojený Neptun se svými pomocníky. Kuchaři se činili a všude vládla dobrá a pohostinná nálada. Robert se rozhlížel po tvářích mužů okolo. Jako by všichni na Evanse zapomněli!
Kde je ten protivný chlap, řekl si Robert v duchu. Copak se všichni pomátli. Na lodi zmizí chlap a všichni dělají, že se nic nestalo… Něco tu nebylo v pořádku. Kapitán se na okamžik zastavil u Roberta a zpytavě na něj pohlédl.
„Něco není v pořádku?“ zeptal se ho.
„Ne, kapitáne! Už jste našli toho chlapa?“ odpověděl mu Robert otázkou. „Není vám to všechno trapné?“
„Jsme na moři,“ řekl mu kapitán chladně. „Tady se lidé ztrácejí a umírají… Evanse stejně neměl nikdo rád!“
„A vás mají rádi?“ zakřenil se Robert.
„Mě?“ rozesmál se kapitán. Všichni ostatní na okamžik ustrnuli v tichém úžasu. Od zmizení Evanse neviděli, že by se