V hlavě se mi všechno točí.
„To je stará spisovná němčina,“ vysvětluju krátce, zatímco moje myšlenky dál krouží kolem setkání se strýčkem Olem a podivnou černou věcí, kterou vytáhl ze špinavé kapsy svého saka. „Boyovo jméno.“
Táta a máma věděli už roky před naším příchodem na ostrov, jak se budeme jmenovat. Protože máma chtěla mít hodně dětí, bylo moje jméno něco jako znamení naděje.
Juno, římská bohyně zrození.
Vždycky se mi líbila myšlenka být svým jménem zodpovědná za štěstí naší rodiny. Na rozdíl od mého mladšího bratra, jehož křestní jméno ve fríštině znamená prostě jenom mladší. Jako by máma nějak tušila, že Boy bude posledním dítětem.
„Má tvůj táta zbraň?“ vytrhne mě Luca z myšlenek.
Přísně mě pozoruje.
Už se chystám odpovědět, že v našem úkrytu pod kuchyní jednu zbraň máme, ale můj pohled znovu padne na fotku v mých rukou.
Pokud mě strýček Ole skutečně bez dovolení vyfotil, proč ten obrázek poslal Lucovu capovi? Slíbila jsem mu přece, že rodičům nic neřeknu.
Najednou je mi strašná zima.
Aby dostali odměnu, zlato, které za nás dostanou. Odměna vypsaná na hlavy! Obejmu si rukama tělo, celá se třesu.
„Je mi to všechno tak líto, Juno.“ Luca mi položí ruku na rameno. Ztuhnu. V panice mu ji setřesu a vyskočím.
„Proč jsi tady?“ křičím.
Neodpovídá.
Udělám krok směrem k němu a držím mu fotku před obličejem. „Jsi jeden z nich, viď? Jsi cizinec! Z Jižní země, z Itálie! Chcete se pomstít mému tátovi!“
Luca skloní hlavu.
„Proto jsi mě sledoval!“ nečekaně se ve mně zvedá zlost. „Proto jsi přišel na ostrov? Protože nás chcete všechny zabít?“
Zavrtí hlavou.
„Tak proč?“ Třese se mi hlas. „Tátu jste těžce zranili! Já jsem tak hloupá! Myslela jsem, že jsi strážce. Věřila jsem ti!“
Luca zvedne hlavu. Pak si opře ruce o stehna, předkloní se a postaví se přede mě. Je o hlavu vyšší než já.
„Od Riccione uplynulo mnoho let.“
„Co od nás chcete?“
Žádná odpověď. Místo toho se na mě dlouze dívá. V jeho očích vidím, jak zoufale hledá slova. Začnou mu cukat koutky. Pak se podívá se na oblohu a zhluboka se nadechne.
„Plánoval jsem, že tě dnes večer dostanu z ostrova. Sám,“ řekne Luca tiše. „Ale to už není možné.“ Zaváhá. „Protože, jak se zdá, máš ještě bratra.“
O čem to mluví? Co s tím má Boy společného?
Luca udělá krok ke mně, natáhne ruku, ale já se odtáhnu. „Je to všechno jinak, než si myslíš, Juno.“
Odmlčí se. „Víš, museli jsme si být naprosto jistí, že ta dívka na Blomquistově fotografii jsi opravdu ty.“
„Co to má znamenat?“ ptám se. Láme se mi hlas.
Luca si sáhne za záda a já udělám dva kroky zpátky. Ze zadní kapsy kalhot vytahuje složený papír. Když
ho rozkládá, chvějí se mu ruce.
„Co to je?“ Zmateně se dívám na potištěný papír, který mi podává. Je to stránka z novin. Předkloním se. Na barevné fotografii, která zabírá téměř polovinu tenké papírové stránky, je asi tří- nebo čtyřletá blonďatá holčička na pláži.
Sedí na modro-bílé pruhované osušce a v ruce drží žlutou plastovou formičku. Usmívá se do objektivu. Nakloním se blíž k obrázku a v její puse vidím drobné mléčné zoubky. V pozadí leží v písku muži a ženy. Lehce oblečení, všichni v tmavých slunečních brýlích.
To místo mi připadá podivně známé.
„Nejmenuješ se Juno.“ Lucův hlas je tichý. „Před třinácti lety jsi byla unesena z Itálie. Byla jsi ještě dítě, když tě za bílého dne odvlekli. Z pláže v Riccione.“
Můj pohled zabloudí k malému žlutému kyblíku na písek s legrační myškou v puntíkovaných letních
šatech a pak se mi podlomí nohy. Sice rozmazaně, ale ještě vidím, jak se Luca vrhá dopředu a chytá mě.
Pak všechno zčerná.