Eloise zjevně, jak ostatně dokládal její dopis, cítila to samé jako Lenna. Proto napsala: Dokud Ty i já budeme vědět, jak to mezi sebou doopravdy máme, bude mi to stačit tak, jak to je.
Lenna složila dopis zpátky do úhledného šestiúhelníku, naposledy si k němu přivoněla a vrátila ho do krabice. Zavřela víko a krabici uložila zpátky pod postel. Než se zvedla z podlahy, v duchu si přehrála hádku, kterou měly před chvílí s Evií v jídelně. Ne, pomyslela si v duchu. Evie dopis od Eloise určitě nečetla.
Lenna vstala a vyšla ven z pokoje. Chtěla najít Evii a omluvit se jí za falešná obvinění a za to, že zničila její výtvor. Kéž by dokázala ty dvě půlky roztrženého listu zase slepit zpátky.
Pokud šlo o Eviino tvrzení, že komunikovala s duchem Eloise, tady však byla Lenna stále na pochybách.
Nevěděla, co si o tom má myslet. Ani co si má myslet o Eviině kresbě. Potřebovala čas, aby si to mohla celé nechat projít hlavou. Teprve pak se k tomu nějak postaví. Dřív ne.
Lenna proběhla celý hotel, ale Evii nikde nenašla. Jedna ze služebných jí nakonec sdělila, že mladší ze sester Wickesových odešla už před drahnou dobou ven, aby pomohla s čímsi jednomu z hostů.
Lenna musela tedy s omluvou počkat, až se vrátí.
Jenomže Evie se už nevrátila. To ráno, kdy se pohádaly, viděla Lenna svoji sestru naposledy.
Lenna vstala ze zahradní lavičky a vrátila se do salonu. Vaudeline, zívající a s očima zamženýma únavou, seděla u stolu v jídelně a psala dopis. Hodiny ukazovaly skoro tři hodiny ráno.
„Odpovídám panu Morleymu,“ vysvětlovala Vaudeline. „Hned ráno dopis pošlu do Londýna. Na cestu vyrazím v sobotu ráno.“ Složila dopis a dala ho do obálky. „Můžeš se přidat ke mně, a až budu hotová s duchem pana Volckmana, pokusíme se spojit s duchem Evie. Nebo můžeš cestovat sama. Jak je libo, Lenno. Já v každém případě v sobotu odjíždím. Ty se do té doby rozhodni.“
„Děkuji za nabídku,“ zamumlala Lenna.
Posadila se na židli a přitáhla si k sobě šálek čaje, který pila, než odešla ven ze salonu. Mezitím vychladl a trochu zhořkl. Nebo se jí na jazyku usadila pachuť z toho, jak se chovala? Propletla si prsty a pomalu se nadechla. Něco v ní, nejspíš hloupá pýcha, mohlo za to, že jí omluva nešla přes rty. Lenna měla však v čerstvé paměti, k čemu to může vést, když se věci odkládají. A omluvy obzvlášť.
„Omlouvám se za to, co jsem ti řekla,“ řekla. „Ohledně seance a své nedůvěře ke všemu kolem… kolem ní.
Měla jsi sama dost svých starostí. Zažila jsi hroznou noc. Dozvěděla ses, že jsi přišla o přítele, rodiče té mrtvé dívky se k tobě také nezachovali zrovna nejlépe a já… Já jsem neudělala nic, abych ti to ulehčila. To ode mě nebylo hezké.“ Lenna se odmlčela a čekala, jak Vaudeline na její omluvu zareaguje.
Vaudeline položila dopis pro pana Morleyho doprostřed stolu. Poté odsunula židli, vstala a dlouze se na svoji žačku a snad také přítelkyni zadívala. „Ano,“ řekla tiše. „Máš pravdu. Zažila jsem hroznou noc.“
Pomalým krokem obešla stůl, zastavila se u Lenny a poklekla před ní na kolena. „To nejhorší na ní však nebyla zpráva o smrti mého přítele pana Volckmana. Ani pochybovačná slova otce dívky, s jejímž duchem
jsem se spojila. Dokonce ani tvoje nedůvěra ne. To, cos mi na zahradě vmetla do tváře, mě nebolelo zdaleka tolik jako…“ Vaudeline ztišila hlas. „Jako když jsem se dotkla tvojí ruky a ty ses odtáhla.“ Hlas se jí vytratil, jako když skomírá plamínek svíčky. Vaudeline sklopila zrak a dívala se na své prsty propletené v klíně.
Lenna cítila, jak se jí zatřepotalo srdce a zápěstím jí projelo mrazení.
„Měla bys vědět,“ pokračovala Vaudeline, „že dokážu pochopit nedůvěru vůči své práci. Vím, jak je těžké věřit něčemu, na co si nelze sáhnout. Co není vidět. Tvoje náhlá odtažitost mě zabolela, protože nemám mnoho společníků. Ani přátel. A tebe jsem za přítelkyni začínala považovat.“
Hlas Vaudeline zněl náhle… jinak. Lenna v něm zaslechla jakýsi podtón smutku. Nebo možná zklamání. Náhle své odmítavé reakce na lavičce zalitovala. Chovala se jako hloupé rozmarné dítě.
Vaudeline vstala. „Dobrou noc, Lenno,“ zašeptala a naklonila se k Lennině tváři. Vzápětí ji velmi jemně a něžně políbila na tvář.
Lenně se zatajil dech. Žádná jiná žena kromě Eloise
nenechala tak dlouho své rty na její kůži. „Dobrou noc,“ odpověděla tiše, zaskočená jak polibkem, tak slovy Vaudeline. Ona a její učitelka si od začátku projevovaly drobnými gesty náklonnost a sympatie, ale nikdy ne takhle důvěrně.
Sledovala Vaudeline, jak odchází z místnosti. Když vyšla ze dveří, dotkla se konečky prstů tváře. Místa, kam ji Vaudeline políbila.
Lenna se také odebrala do ložnice, avšak spánek nepřicházel. Ležela na zádech, oči upřené na tmavý