„Tovínojehrozněsuchý.“
„Ažkyselý,viď?!“
„Jo!“
„Mámvtašceflaškupolosladkýho…“
„Vypijemesihoumě?“
„Pročne.“
Až na malé potácení při přecházení náměstí se po cestě nic dramatickéhoneděje.VmrazivézimědržímMarkétukolempasu,co chvíli se líbáme a bok po boku kráčíme vstříc mému podnájmu, zatímcoméspolečnicivkabelcecinkálahevvína.
„Zimááááá!“klepeseMarkétauvchodovýchdveří,snažíczesebe setřástzávojsněhovýchvloček.
Už ani nepamatuji, kdy mi bylo sněkým takhle dobře. Při sklenkách polosladkého si povídáme oMarkétině malování, mém psaníaotom,jaktobudevypadat,ažsetytokoníčkystanounaší prací.
Užoddospíváníjsemmělproblémzvátsikohokolivksobě/nám domů.TojsemještěbydlelvtomKostelci.Předrozvodemrodičůse mezinimiodehrávalybouřlivéhádky,což–vím–nenínicmoc výjimečného,dějesetovkdejakédomácnosti.Ovšemkekoncijejich manželstvíužtytoscénypřecházelydohororovéhožánruatyjsem přecenikomu–natoždívce!–prostěnemohlpředstavit.
Pamatujisi,jakjsemčastosedával vpatřenaschodech,kouřil jednucigaretuzadruhouačekal,ažtidvadoleskončí,abychsimohl jítdokuchyněproněcokjídlunebosetřebajennapít.Jednoujsem bylsvědkemtoho,jakmámatkařízlaotcedo tvářekuchyňským
nožem ve snaze bodnout ho do krku. Snažil jsem se je od sebe odtrhnout,přičemžjsemnaněřval,žejezabiju.Matkatonevnímala, jendálnadávalaotci,otecsemivysmál.
Jakodětijsmenikdynežilivpřepychu,aleanijsmenestrádali (prostě„podprůměrná“rodinazedníkaašvadleny).Komunikacemezi rodičivšakvtédobědosáhlatakovénicoty,žeseužnikdonestaral, kdoakdyzaplatíúčty.Atakjsemsejednouvpátekvrátilzeškolya vpředsíninešlorozsvítit.Oteczrovnavycházelzkotelny.
„Pojistky?“zeptaljsemseho.
„Ne.“
Říkal něco otom, že tady nikdo nezaplatil elekriku, tak ji byl zaplatitdneskadopoledne.
„Takžetodneskanahodí?“
„Doufám.Odpolednebymělipřivéztiuhlí.Takprosímtěaspoň něcoskliď,aťtotopí.“
„Okej.“
„Jedukbabi.“
„Jo.“
Máma byla na víkend unového přítele vPlzni, starší sestra usvého, druhá kdovíkde. Vyhlížel jsem náklaďák sfůrou uhlí a každouchvílizkoušelvypínačsvětla.Večerpadlatmaakotelvyhasl. Bylledenajánašeljenompársvíček.Náklaďáksuhlímsetenvíkend neukázal. Poskytovatele elektrického proudu musím pochválit, protožeelektrickýproudnaskočilhnedvpondělíráno,kdyžjsem vstávaldoškoly.Tenvíkendjsembylvziměatměúplněsám.Asiza
dvatýdnysetoceléopakovalo.Apakznovu.Ažjsemsinatovlastně zvykl.
„Jábudumalovatvjednompokoji,typsátvdruhýmapakse navečersetkámeanadsklenkousibudemepovídatotom,cojsmeten denudělali,“předvídáMarkéta.
Kdyžjelahevprázdná,věřímtétověštběijá.
Vzájemnoupomocísesvlékámeapřesouvámesedopostele.Jenže podpeřinoujáužtakúspěšnýnejsem.Hlavasemimotá,posteljejako narozbouřenévodě.Potřetímneúspěšnémpokusunáležitězakončit tentokrásnývečerulehám nazádaazahanbeně sezahaluji(před chvílí)kamsiodkopanoudekou.
„Doufám,žesiztohonicneděláš,“utěšujemneMarkéta.
„Právěžedělám.“
„Nechtoho.Vím,žetinenídobře.“
„Jenžeminulejtejdentodopadlostejně.“
„Tojsimělupito.“
„Pořádnějakývýmluvy…“
„Alenotak.“
Markétasipokládáhlavunamoulevouplec,pochvilcesezvedá.
„Opravdutisrdcetlučetrochunepravidelně.“
„To nic nebude,“ pohotově odpovím a zbytek noci trávím shlavoumeziMarkétinýmistehny.
Na neschopence se doslova motám od jednoho doktora kdruhémuamezitímpřemítámosvéintimníneschopnosti.Cokdyž tenhlestavnikdynezmizí?Cokdyžužnikdynebuduschopense sněkýmřádněpomilovat?CokdyžměMarkétakvůlitomunecháa