To znamenalo, že jsem přišla o moment překvapení. Musela jsem se připravit a oslovit ho, jakmile rituál skončí. Žádné zdravení, žádná společenská konverzace. Na nic z toho neměl Jember trpělivost. Musela jsem se vyjádřit stručně a jasně.
Modlitba konečně skončila, každý věřící se pokřižoval a dotkl čela, prsou i každého ramene. Jember zabalil amulety do prosté látky a předal je všem potřebným. Ti je přijali se skloněnou hlavou a pak už se ozývaly jen zvuky kroků, které doprovázely jejich odchod.
Vyklouzla jsem zpoza sloupu, abych se přichystala a protože jsem byla zvědavá, jaké typy amuletů vyrobil. Co se prokletých domů týká, je třeba jít přímo ke zdroji. Ale v případě, že jen někdo začne mít nečekaně smůlu, onemocní mu dobytek nebo se mu neurodí na poli, stačí zpravidla základní amulet, který chrání před působením Oka zla.
To byly také první typy amuletů, které jsem se naučila vyrábět, dokonce ještě dříve, než Jembera napadlo, že by mě mohl učit. Jejich výrobu prodlužoval s nimi spojený rituál, ne složitost výroby samotné.
Počkala jsem, dokud od oltáře neodešel poslední věřící, a přiblížila jsem se k němu. „Potřebuju pomoc, Jembere.“
Neobtěžoval se na mě ani podívat, jen si dál sbíral věci. „Řekni, jak se jmenuje.“ Jeho hlas zněl přiškrceně.
Kousla jsem se do rtu. Dostala jsem od něj jasné instrukce. Extrémně přesné, se stejně přesně detailním popisem toho, co nastane, když neposlechnu. Sdělil mi je, když mě vyhazoval. Neobtěžuj mě, pokud nebudeš v nebezpečí. Budeš mít hlad? Vyřeš si to. Nebudeš mít kde spát? To není můj problém. Kdyby ti ale někdo vyhrožoval nebo se ti pokusil ublížit? S tím jediným jsem za ním směla přijít.
Vyhýbat se nebezpečí se mi dařilo celkem dobře. Jednak proto, že jsem malá a znám své fyzické limity, takže se snažím nikomu nepřijít do cesty. Ale hlavně proto, že jsem nechtěla, abych ho kdy musela přijít prosit o pomoc. Nechtěla jsem mu dopřát uspokojení z toho, že za ním přijdu podle instrukcí.
Jenže žádné jméno jsem neměla a nepřišlo mi správné si nějaké vymyslet, jen aby se zastavil a chvíli mě poslouchal. Zvlášť proto, že člověk, s jehož jménem bych vyrukovala, by mohl být ještě toho odpoledne mrtvý.
„Jdu kvůli práci,“ vyhrkla jsem. „Ta manife…“
Jember se na mě ani nepodíval a vyrazil pryč. Měl daleko delší nohy než já, takže jsem si musela pospíšit, abych ho dohnala, přestože kulhal.
„Potřebuju jen vědět, jestli jsem ji očistila správně,“ pokračovala jsem.
Pořád nezastavil. Už byl skoro u místnosti vzadu v chodbě, kam jsem jakožto nelicencovaná debtera neměla přístup. Právě tam se kněží před obřady převlékali z běžného oblečení do posvátných rouch.
Předběhla jsem ho a zastoupila mu cestu. „Jembere…“
„Nezdržuj mě, děvče.“
Místo aby mi dovolil, abych mu z vlastní vůle uhnula, strčil mě hřbetem knihy, kterou nesl, do tváře, a já klopýtla na stranu. Byla jsem ráda, že mě rovnou neuhodil, ale měla jsem na sebe vztek za to, že jsem nestála pevněji.
Vzápětí zmizel za závěsem a já zůstala chvíli zaraženě stát na chodbě. Ten šok se brzy změnil v tichou zuřivost. Měla jsem pocit, že mi hlava pukne vzteky, jako když rozmáčknete rajče. Napadlo mě na něj zavolat, ale připadala bych si směšně, kdybych ho prosila z chodby.
Zhluboka jsem se nadechla. Zbývala jediná možnost. Vlastně dvě. Mohla jsem si zvolit zdlouhavý, tichý způsob. Počkat, než si všechno vyřídí, a sejít se s ním doma.
To by nejspíš zabralo další hodinku dvě, a stejně bych nemusela získat informace, které jsem chtěla. A potom tu byl ještě rychlý způsob, který byl… diskutabilní. Jenže jsem neměla hodinku dvě na to, abych někde postávala.
Proto jsem se zhluboka nadechla…
Takhle hlasitě jsem nezaječela už tak dlouho, že mě zvuk ozvěny mého výkřiku odrážející se mezi kamennými zdmi málem okamžitě zas umlčel. Zároveň jsem však ihned slyšela, že jsem v několika kněžích na druhé straně závěsu vyvolala kýženou reakci. Vyděšená zvolání a vyplašené kroky. Nicméně žádný z nich se nevynořil ven, tak jsem zaječela znovu.
Vzápětí se za závěsem objevila Jemberova krvavě rudá rukavice a roztáhla ho. V očích se mu blýskalo jako podrážděnému lvu. Na hlavě měl stále ještě nasazený turban, z roucha už se ale mezitím vysvlékl, takže na sobě měl jen bílé kalhoty a košili. Stejnou, kterou nosil od té doby, co mi bylo pět, místy tak obnošenou, až vypadala, že se musí každou chvíli samovolně rozpadnout. Sevřel v ruce maqomiyu, dlouhou tradiční posvátnou berlu, která se zaryla do dlažby, jako by se ji snažila provrtat, a já sebou bezděky celá trhla. Pohled na ni v mém těle vyvolával přesně tenhle podmíněný reflex. Couvla jsem o pár kroků nazpět, přestože mi rozum říkal, že Jember mě nezbil už celé roky, a navíc nikdy v kostele.
Nebo aspoň ne tam, kde by to viděli jiní kněží.
„Přeskočilo ti?“ zavrčel a vydal se ke mně stejnou rychlostí, jakou jsem couvala.
„Když řeknu, že ano, vyslechneš mě?“
„Mohl bych přijít o tohle místo, kdyby zjistili, že to ty tady ječíš jak…“
„Narazila jsem na nebezpečnou manifestaci, která téměř…“ Bosou nohou jsem zakopla na nerovné kamenné podlaze a tentokrát jsem vyjekla doopravdy, když mě