Dárdz Tarac jí vyfoukl nejlepší místo u baru. Když ho tak viděla — z Yskandrova pohledu zestárlého a vyzáblého, v porovnání s jejími vlastními vzpomínkami povědomě vyhublého, dočista strávenou schránku muže, který v mládí prožil několik desítek let v dole na jedné planetce a teprve poté se stal politikem, muže, který celý ten čas dumal o zkáze říší a tiché revoluci —, zvedl se jí žaludek, na okamžik se jí udělalo mdlo a potom nevolnost zeslábla do rozechvělé ostražitosti. Do vědomí možné katastrofy.
Začínala mít dojem, že tohle je možná ten nejpříjemnější stav, v jakém je schopna fungovat. No prostě paráda.
Občas sama sobě připomínala Yskandra. Poslední dobou stále častěji.
Dárdz Tarac seděl vedle Dekachel Ončuové a oba měli svou druhou a rozhodně poslední vodku. Mahit zjevně přišla pozdě.
Přišla pozdě a trochu ji to překvapilo: čekala, že tady najde jen Ončuovou; když jí Mahit poslala zprávu, že se opravdu zeptala imaga na Dárdze Tarace, radní pro piloty sama navrhla, že se sejdou ve stejném baru jako předtím. A Dárdz Tarac seděl vedle ní. Tentýž Dárdz Tarac, který léta toužil po válce zuřící teď všude kolem, jenom ne přímo na staničnickém území, a ochotně použil Lsel jako návnadu, aby vylákal Teikskalán z doupěte. Tentýž Dárdz Tarac, kterému Mahit nedůvěřovala zdaleka tolik jako Yskandr, ačkoliv až ona udělala to, co chtěl a co Yskandr nikdy neudělal. Mahit byla odhodlaná ignorovat signály, které jí během následujícího rozhovoru nepochybně bude vysílat její endokrinní soustava, přestože věděla, že to nejspíš nebude fyzicky proveditelné.
„Oba vás zdravím, radní,“ řekla a posadila se vedle Ončuové z druhé strany. „Je vás tu dvakrát tolik, než jsem čekala.“
„Co se pití týče, Dekachel má dost předvídatelné zvyky,“ řekl Dárdz Tarac. „Když chce člověk něco probrat v trochu neformálnějším prostředí, než jsou kanceláře Rady, zaručeně ji najde v tomhle baru. Vidím, že už jste si toho taky všimla, Dzmarová.“
Zjevně se snažil dát najevo, že má navrch. Bylo to tak očividné, až měla Mahit na okamžik vztek, že mu nestála za víc.
Použil křestní jméno Ončuové, zdůraznil jejich dlouholeté přátelství a Mahit samotnou pak oslovil jen příjmením, bez titulu, který jí právem náleží. Že byla velvyslankyní v Teikskalánu, to jí tady bylo k ničemu. Byla prostě jen dalším článkem imaginální linie.
<Tak to bychom měli k tvému odhodlání ignorovat signály endokrinní soustavy.>
Buď tak hodný a sklapni, řekla v duchu Yskandrovi a mávla na barmana.
„To samé, co pijou radní,“ poručila si. Potom se obrátila k Taracovi, usmála se a poněkud zlomyslně si přitom užívala skutečnost, že odhalené zuby už teď jednou provždy budou působit hrozivě — že úsměv tak zářivý, jako byl ten její, je svého druhu výhrůžkou dokonce i na Lselu. „Ano, radní Ončuová byla tak laskavá a seznámila mě s nejlepší vodkou na stanici,“ vysvětlila mu. „Je mi potěšením napít se i s vámi, pane radní.“
Tvářil se nečitelně. Začínalo ji to vytáčet (ne, to Yskandra to vytáčelo, Yskandra, který se s tím mužem dvacet let přetlačoval a který v sobě celou tu dobu přemáhal frustraci). Tarac její úsměv neopětoval. „Vrátila jste se z Říše domů,“ konstatoval. Mluvili spolu přímo přes Ončuovou a ta je nechala, jen se maličko zaklonila. „To je u vaší imaginální linie poměrně neobvyklé…“
<Zůstal jsem na Teikskalánu, abyste nezjistil, že…>
Že ses dopustil vlastizrady, ano, a teď sklapni, potřebuju si promluvit, a jestli mi uklouzne, na co myslíš, tak jsme oba v hajzlu, jasné?
Po zádech jí přeběhlo vyčítavé mravenčení. Ale Yskandr se stáhl, odmlčel se a Mahit náhle pocítila závrať ze samoty. Závrať z toho, že je pouze sama sebou — náhle si připadala obnažená a bezbranná.
„K vám se to ještě nedoneslo?“ zeptala se, stále ještě s úsměvem. „Stala jsem se obětí sabotáže. Kdoví co bych tam vyváděla. Radní pro společný odkaz to nevěděla zcela jistě.“
Dekachel Ončuová se zasmála a přistrčila svou sklenku Mahit. Plovoucí led cinkal o sklo a dodával vodce kalně bílý odstín.
„Dopijte to,“ řekla. „Tarac mi dluží ještě jednu — vsadil se se mnou, že na nás spustíte jako Yskandr Aghavn, budete mluvit povýšeně a budete se vykrucovat. Říkala jsem ti to, Dárdzi, když musí, dokáže mluvit zpříma. A s tou sabotáží jsem měla pravdu.“ Mahit vzala skleničku. A obrátila ji do sebe. Na ex, včetně zbytků ledu. Alkohol ji pálil v hrdle a měla co dělat, aby se nezakuckala. Prázdnou sklenku postavila zpátky na bar dnem vzhůru, postavila ji zprudka, až to klaplo, a ten hlasitý zvuk jí dodal odvahy. Zbavil ji tíže. Dal jí křídla. „Pane radní,“ řekla, když opět popadla dech. „Vaše kolegyně, radní pro piloty, mi navrhla, abych se o vás před další schůzkou poradila s imagem. Takže jsem to udělala. A jsem tady. Radní pro společný odkaz by nejspíš byla raději, kdybych tu nebyla. Nebo kdyby mi alespoň mohla maličko nakouknout do hlavy. A co vy?“
Barman přinesl Mahit pití a ona mu pokynula, aby vodku postavil před Ončuovou. Jako by hráli nějakou chlastací hru; jako by hráli o to, kdo tady velí. Ona to nebyla, to věděla moc dobře; ona tu popíjela jen proto, že měla tak trochu průšvih se společným odkazem a nevěděla, jak z toho ven, ale…
<No, hrát můžeme i tak,> zamumlal Yskandr a Mahit souhlasila. Ončuová vodku přijala bez jediného komentáře.
Tarac pokýval šedohnědou dlaní ze strany na stranu. „Když to zvážím kolem a kolem,“ prohlásil, „asi bych do vaší lebky taky rád nakouknul. Tedy kdybych měl k dispozici vlastní zprávu o vaší imaginální integraci, nikoliv tu odkazovou, pochopitelně. Je zajímavé, že jste se vrátila. Je zajímavé, že jste si navzdory údajné sabotáži zachovala dostatečné spojení se svou imaginální linií, abyste se s ní mohla radit. A je také zajímavé, že od chvíle, co jste se vrátila, jste nedělala prakticky nic a nenamáhala jste se o všech těch pozoruhodných skutečnostech někoho informovat.“
Mahit byla odhodlaná nedat na sobě nic znát. Přejít to bez mrknutí oka. Nešlo přece o to, že by nedělala nic. Snažila se znovu nabýt rovnováhy, udělat si v sobě pořádek a promyslet si vlastní život — nebo vlastně jakýkoliv život, který by zahrnoval stanici Lsel i Teikskalán, dva Yskandry, jednu Mahit a člověka,