V několika dalších vydáních byly otištěny dopisy s odpověďmi. Souhlas, uznání, zprávy o zločinech spáchaných během slavnosti. Žádný odpor. Žádná obrana.
Všechna okna ve studentském bytě jsou zatlučená prkny. Museli je rozbít už dávno. Připravovali je pro mě.
Dveře vedou na střechu, kde v květináčích rostou bylinky a zelenina. Občas si tam vyjdu na vzduch. Na noc dveře zamykám.
Stůl. Svíčka tak promáčklá, že vypadá, jako by ji použili ve rvačce. Krb obklopený šklebícími se soškami, z nichž některým chybí nos nebo roh.
Můj vak, mé knihy. Olondrijská lyrika , vazba se skvrnami od mořské vody. Romance v Údolí , která se častým čtením začíná kroutit. Noviny, pera. Nemám žádné nadání, ale pokud můj učitel neselhal, je ze mě celkem obstojný učenec. Tato učenost mi musí sloužit jako meč, jako štít a jako přítel.
Z Průvodce lampářova , olondrijské ročenky a povšechné encyklopedie, heslo o andělech:
Andělé. Halucinace. Kdysi se věřilo, že andělé jsou duchové mrtvých a mají vědomosti o Onom světě, avšak nyní je chápeme jako pouhé produkty lidské mysli, jež byla vyvedena z rovnováhy
nemocí, šokem nebo vlastní abnormálností. V dobách všeobecně rozšířené nevědomosti a vlády Avalejina kultu byli nemocní jedinci oslavováni jako světci, místo aby se jim dostalo léčby a byli uzdraveni. Výsledkem bylo utrpení a bláznovství. Vzývání andělů, jako například geomantie a čtení z taubelu , bylo postaveno mimo zákon a prohlášeno za zločin roku 939.
939. Tři roky poté, co můj učitel opustil Olondrii.
Bezvýsledná procházka do Bainské knihovny.
Žádné knihy o andělech tam nejsou. Postavil jsem se vlastní slabosti pomocí kávy a spáleného hovězího v kavárně a vzal si k oné veliké budově se sloupořadím drožku. Jak často jsem chodíval jejími síněmi za šťastnějších dnů! Teď jsem se musel při výstupu po schodech do sedmého patra pevně držet zábradlí. V sedmém patře, ve sbírce Vzácné a neviděné, jsem listoval pojednáními o magii a teologickými učebnicemi. Občas jsem našel slovo nebo řádek, jež zdánlivě slibovaly odhalení. „Breima možná přivedla k jeho povolání matka, kterou po šest let navštěvoval anděl.“ „Podle Anděla z Berodresse nebude — slovy jeho mluvčí Gerny — nikdy existovat stroj schopný letu.“ Nenašel jsem však žádná pojednání, diskuse ani vysvětlení. Jedině malý bílý svazek, Klenoty Kamene pro poučení a povznesení dychtivých duší , kde se opakovalo to, co jsem četl v Průvodci — andělé nejsou, jsou jen choré mozky —, a k tomu bylo připojeno několik modliteb za obnovení správného řádu ducha.
Dokonce ani v autobiografii Leiji Tevorovy nic nebylo.
Zeptal jsem se tedy opisovačky u pultíku v přízemí. Službu měla tmavovlasá, rozzlobeně vyhlížející dívka s temně rudými tvářemi. Hleděla na mě tak chladně, že se jí přímo naježily řasy.
Co chci s takovou knihou dělat?
Řekl jsem jí, že jsem zaslechl, jak ji někdo chválí coby jeden z největších prozaických textů ve zdejším jazyce.
„Ano?“ opáčila, pero ustrnulé ve vzduchu. „A kdo to byl?“
„Nevím, jak se jmenoval,“ odtušil jsem. „Potkal jsem ho na trhu s kořením.“ Nato jsem se otočil a odešel.
Kéž by tu byl můj učitel.
Kéž by tu byl Sten.
Nechci být sám.
Na stole přede mnou leží hromádka staré bavlny. Jedav mi dovolil vzít si z kostry postele ve studentském bytě drapérii, rozpadlou na hadry. Každý večer čtu, dokud neucítím zvony, chvění vzduchu, což je známkou příchodu ducha. Potom zavřu knihu a sfouknu svíci. Zamknu dveře, vecpu si kus bavlny do úst a další pruh látky ovážu přes něj, abych ztlumil vlastní křik.
Ptám se sám sebe: Jak dlouho? Jak dlouho to ještě snesu?
Nejde jen o to světlo. Světlo přináší bolest, ale bolest netrvá věčně. Pokud příliš zesílí, ponořím se do tmy. Ne, bolest není to nejhorší. Nejhorší je ten pocit, že je něco špatně, jako když odhalíte zločin.
Naše dva světy o sebe skřípou jako dvě poloviny zlomené kosti.
Můj svět se tímto dotekem změnil navždy. Džissavet, má krajanka, je mrtvá. Je teď rozlehlá jako jeskyně, malá jako korálek na ženském šátku, netečná jako krajina. Zemřela ve městě a v zahradách a nepojmenovatelných lesích a na všech širých pláních a mořích země spočívá její smrt jako hniloba.
Přináší mi obrazy ze své minulosti jako pekelné věno. Okno. Ulice.
Snažím se z nich vykroutit. Nejsou mé.
Z Průvodce lampářova:
Klenoty Kamene pro poučení a povznesení horlivých duší. Kniha moudrostí sebraných Ivromem, druhým knězem Kamene, a vydaná Císařským tiskem roku 931. Kniha se dosud dočkala šesti vydání. Obzvláště zajímavé jsou kapitoly o zlu přepychu, zahálčivosti a vína. Kapitola o čtení
obsahuje verš „A před tebou jsem bezmocný jako dítě“, kte-
rý prý přiměl telkana k pláči.
Ivrom, kněz Kamene. Druhý držitel tohoto svatého
úřadu. Ivrom se narodil v Bainu roku 883. Po smrti svého
předchůdce, prvního kněze Kamene, roku 928, převzal na