Chtěl vědět, proč berou vlčici na pouť, ale ženy zřejmě nevěděly. Krčily rameny a šlapaly dál vedle koně. Jedna stařena mínila, že vlčici přivezli z hor, kde sežrala spoustu malých dětí. Jiná žena byla toho názoru, že ji našli ve společnosti nějakého chlapce, který utekl nahý do lesů. Třetí soudila, že když lovci přiváděli vlčici z hor, táhli se za nimi další vlci, co pak za nocí vyli kolem jejich tábořišť, a někteří lovci měli dokonce tvrdit, že tihle vlci nejsou žádní obyčejní vlci.
Cesta odbočila od řeky a vedla širokým horským údolím dál na sever. Za soumraku došli poutníci na horskou louku, kde si rozdělali oheň a pustili se do vaření večeře. Chlapec uvázal koně a sedl si do trávy; tak úplně k nim nepatřil, ale nebyl ani docela cizí. Odšrouboval uzávěr čutory, vypil zbytek vody, vrátil uzávěr na místo a seděl dál s prázdnou nádobou v ruce. Po chvíli k němu přistoupil nějaký hošík a pozval ho k ohni.
Chovali se k němu nesmírně zdvořile. Třebaže mu bylo teprve šestnáct let, říkali mu caballero, a on seděl s kloboukem naraženým do týla a se zkříženýma nohama a pojídal fazole, nopalitos a machacu připravenou ze sušeného kozího masa, černého, tuhého, páchnoucího a posypaného červenou paprikou, aby lépe snášelo cestu. Le gusta? zajímali se. Odvětil, že mu moc chutná. Ptali se ho, odkud je, a on na to, že z Nového Mexika; vyměnili si pohledy a mínili, že to musí být strašně smutné, ocitnout se tak daleko od domova.
Louka za soumraku připomínala tábor cikánů nebo nějakých uprchlíků. Jejich řady rozšířili noví příchozí, kteří dorazili po cestě a rozdělali si vlastní ohně, mezi nimiž se teď míhaly temné obrysy postav. Koně se pásli na svahu v místě, kde se zakusoval do tmavě šeříkové oblohy na západě, a vozy opřené o voje stály seřazené jeden vedle druhého jako důlní vozíky. Ke společnosti se přidalo i několik mužů, kteří si mezi sebou podávali láhev meskalu. Ještě za úsvitu seděli dva z nich před vychladlým ohništěm. Ženy
se pustily do přípravy snídaně, rozdělaly oheň, hnětly tortilly a pokládaly je na comal vyříznutý z plechové střešní krytiny. Sedící opilce i nákladní sedla, na nichž se sušily pokrývky, obcházely se stejnou lhostejností.
Než se průvod vydal na další cestu, den už poněkud pokročil. Těm, kdo se opili tak, že se neudrželi na nohou, se projevovala všemožná účast a našlo se pro ně místo na korbách vozů. Jako by je potkalo nějaké neštěstí, které mohlo stejně tak dobře potkat kohokoli jiného.
Cesta vedla takovou pustinou, že nenarazili ani na jeden dům, ba ani na žádného jiného poutníka. V poledne se nikde nezastavili, ale krátce poté prošli horským sedlem, kde se u řeky dvě míle pod nimi rozkládaly domky Colonie Morelos rozdělené čtyřmi ulicemi, které připomínaly skákacího panáka nakresleného v písku.
Opustil je, když si na naplaveninách jižně od osady stavěli tábor, a vydal se s koněm po cestě kolem řeky, aby se pokusil najít vlčici. Kola vozů vyjezdila do hlíny tak pevné stopy, že nepopraskaly ani pod tlakem koňských kopyt. Průzračná a studená řeka proudila z vysokých hor na jihu a u osady se stáčela znovu na jih, k západním svahům Pilares. Sjel z cesty, vydal se po pěšině kolem řeky a nechal koně, aby se napojil chladnou vodou v peřejích. Na kamenitém břehu sbíral nějaký stařec s mulou naplavené dříví. Našedlé a pokroucené klacky na hřbetě muly vypadaly jako nějaký koberec spletený z kostí. Chlapec pobídl koně proti proudu a kopyta cvakala mezi oblázky.
Dorazil ke staré mormonské osadě z minulého století a projížděl kolem cihlových budov s plechovými střechami a cihlového obchodu s falešným dřevěným průčelím.
V parčíku před obchodem rozvěsili mezi stromy vlajkoslávu a v pavilónku seděli členové malé dechovky, jako by čekali na příjezd nějakého vysokého hodnostáře. Podél
ulice i v parčíku stáli prodavači burských oříšků, vařené kukuřice s paprikou, buñuelos, natillas a papírových pytlíků s ovocem. Sesedl, uvázal koně, vytáhl pušku z pouzdra,
aby mu ji někdo neukradl, a vydal se k parčíku. Na vyschlém blátě se mezi žalostnými stromy procházeli návštěvníci ještě podivnější než on, rodiny hadrníků, jež se s otevřenými ústy pohybovaly mezi záplatovanými plátěnými stany, mennonité, kteří ve svých slaměných kloboucích a kalhotách s laclem vypadali dokonale jako vesničtí balíci, řada dětí stojících s vytřeštěnýma očima před pomalovaným plátnem zobrazujícím různé pozoruhodné lidské deformace, tarahumarští indiáni, Yaquiové s luky a toulci plnými šípů a dva chlapci z kmene Apačů v jelenicových botách a s vážnýma černýma očima, kteří přišli z tábora někde v horách, kde poslední svobodné zbytky jejich kmene přežívaly jako pouhý stín národa, k němuž kdysi patřili, a to s takovou vážností, že všechny ty vybledlé pouťové atrakce, které tu nyní viděli, jim mohly připadat jako modly nějakého nového druhu pohanství, jemuž byli nuceni propadnout. Vlčici objevil dost brzy, jenže neměl deset centavos, aby zaplatil vstupné a mohl se na ni podívat. Nad tou popravčí károu, na níž ji přivezli, postavili provizorní stan z přikrývek, před nějž zatloukli ceduli s historkami z jejího života a počtem lidí, které měla sežrat. Stál a sledoval těch pár lidí, kteří vcházeli dovnitř a zase vycházeli ven. To, co spatřili, na ně zřejmě příliš nezapůsobilo. Když se jich na vlčici vyptával, jenom krčili rameny. Říkali, že vlčice je prostě vlčice. Nevěřili, že vůbec někoho sežrala.
Muž, který před stanem vybíral vstupné, naslouchal chlapcovu líčení se skloněnou hlavou. Pak se napřímil a pohlédl chlapci do očí. Pásale, vyzval ho.
Ležela na vozíku na otepi slámy. Provaz od obojku jí odvázali a nahradili ho řetězem, který protáhli mezi prkny korby, takže sotva dokázala vstát. Ve slámě vedle ní se válela hliněná miska, v níž snad kdysi byla voda. O postranice se opíral nějaký hošík s bičíkem přehozeným přes rameno. Když viděl, že do stanu vstoupil kdosi, koho považoval za platícího diváka, napřímil se a začal bičíkem vlčici pošťuchovat a syčet na ni.