„Proč mi sakra Jack neřek, že tu budete — ahoj!“ dva se mají hrozně rádi, ona s ním vždycky zažertuje a on s ní taky — Když jsem k nim uháněl ze sprch, oběma jim zářily oči. Bylo to sociální, provinciální, milé a smutné; byla to extáze srdce. Cítili jsme, jak se z těch rozesmátých uřvaných davů, co se kolem nás tlačily a hemžily, lijí a kolem víří rozesmáté uřvané láskyplné vibrace; sobotní noc je hustá a tragická v celé Americe od Skalistých hor vzhůru, od Saint Louis tam, od Killdeer dolů, od Lowellu sem.
„Jacku! Tady jsi! Tatínku,“ zašeptá mu do ucha, „řekněte tomu lumpovi, že tu máme spolu rande a že nechceme, aby se nám tady motal.“
„Dobře, holubičko,“ řekl táta a v náročné divadelní póze zabafal z doutníku, „kdo ví, třeba mu na příští týden domluvíme rande s Kleopatrou, aby si to vynahradil.“ Dělá si srandu, a přitom je vážný.
„Fajn, Marku Antone. Nebo se nejmenujete Marcus Antonius a přivandroval jste sem, abyste mi z hradu unes tohohle britskýho barona?“
„Ale né! — toho dneska zastřelíme v dostavníku — vůbec žádný strachy, holubičko. Hele, co takhle zajít do Paige’s a dát si zmrzku se sodou?“
A už mizíme do suché jasné noci, hvězdy nad cihlovým sněhem dychtivé a jasné, padají z nich nože — velké šlachovité stromy s pařáty zarytými hluboko pod chodníky jsou zaražené tak vysoko do nebe že vypadají jako stříbro poztrácené Nahoře, chodci mezi lucernami míjejí masivní základny kmenů něčeho živého a ani na to nepomyslí — připojíme se k proudu, co po chodnících míří do města — na Lobster Cot — Merrimack Street — Strand — do celých těch hustých skoro rozbouřených útrob města rozsvíceného do plného lesku sobotního večera za časů před pouhými patnácti lety, kdy neměli všichni auto a lidi chodili pěšky na nákupy a z autobusů do kin a divadel, nebylo všechno divně zamčené za plechovými stěnami s očima v úzkosti vyhlížejícíma
na opuštěné chodníky dnešní moderní Ameriky — Pauline, táta a já bychom se tolik nenasmáli a nezažili tolik vzrušení a tolik neskákali radostí jako toho večera, kdybychom seděli někde v autě všichni tři ponuře zaboření do předního sedadla a dohadovali se o provozu za tou televizní obrazovkou Času — místo toho jsme pěšky docválali přes závěje až na suché odházené chodníky v centru a k rotujícím dveřím divokých půlnočních zmrzlináren.
„No tak, Jacku, pojď, ty se couráš. Dneska se budeme bavit!“ ječela Pauline na ulici, šťouchala do mě, hrála si se mnou.
„Tak jo.“
Zašeptá mi do ucha: „Ty tvoje nohy, dneska, ty se mi líbily! Já nevěděla, že máš takový nohy! Hele, až budeš bydlet sám, můžu za tebou přijít na návštěvu? Hej!“
„Poslyšte,“ napadlo tátu, „co takhle dát si něco na zub v Chin Lee? Čínu?“
„Ne, pojďte jenom na zmrzlinu!“
„Kam? Do B. C., nebo do Paige’s?“
„Ále, to je fuk — když ale já nechci přibrat, pane Duluoz.“
„Prosím tě, to ti neublíží — já byl tlustej třicet let, a pořád jsem tady — toho si ani nevšimneš.“
„Se koukněte na paní Madisonovou s tím jejím synem — Ty je znáš, Jacku, bydlej vedle nás. Ten malej kluk, jak nás vždycky šmíroval?“
„A ten pes na tom dvorku s šedým plotem?“
„Hele, vy dva —“ řekne táta, „podle mě by vám to spolu tak slušelo — proč vy spolu vlastně nechodíte?“ a zasměje se do rukávu — tajně to myslí vážně.
Pauline: „No jo ale my spolu dřív chodili, pane Duluoz.“ A oči se jí najednou zamží.
„No a proč ne teď? Jenom proto, že Pousse prej má nějakou slečnu na jiným konci okresu? — na toho se vykašli, poslouchej jeho starýho tatíka, pst,“ šeptá jí do ucha, načež oba vybuchnou smíchy, a dělají si srandu ze mě, ale já se celý tetelím radostí, že mě ti dva znají a milují a souhlasím se svým otcem.
Jenže pak si najednou vzpomenu na Maggie. Je U Rexe, co by kamenem dohodil ode mě přes neony na Kearney Square a přes všechny ty tmavé noční hlavy, je tam a tancuje s Bloodworthem v nevýslovně smutném melodickém růžovém přítmí západoslunečních a měsíčních serenád, stačilo by mi jen tam dojít, odhrnout závěs, rozhlédnout se po tančících párech, najít její postavu, stačilo by mi jen se podívat —
Ale tátu a Pauline nemůžu jen tak nechat, musel bych mít nějakou záminku, na něco se vymluvit. Jdeme do zmrzlinárny, jsou tam lidi z mítinku, taky lidi, co byli v kině, ve Strandu nebo na Merrimack Square, lidi ze společensky významných událostí, o kterých se další den bude mluvit, vedle náměstí a někdy i přímo na něm (ještě před dvaačtyřicátým rokem) na náměstí můžete vidět jejich drahá auta — můj táta je ošuntělý, zuby má děravé, v tom velkém kabátě vypadá temně a skromně, rozhlíží se a zahlídne hrstku lidí, co si pamatuje, podle toho, jak to cítí, se buď ušklíbne, nebo zasměje — Pauline a já se delikátně nimráme v pohárech — to kvůli tomu nesmírnému potlačovanému puzení vrhnout se na ně a zhltat je po velkých lžicích — Takový domácký sobotně večerní maloměstský výjev — na Queen Street v Kinstonu v Severní Karolíně Jižani smutně jezdí sem a tam nebo chodí, nakukují do nehostinných železářství a semenářství, ve čtvrti barevných jsou stánky se smaženým kuřetem a taxikářské šta y v obležení klábosících davů — Ve Watsonville v Kalifornii se po ulicích procházejí zachmuření šílení dělníci z Mexika, někdy se objímají kolem krku, otec a syn a kamarád v té smutné kalifornské noci plné syrové bílé mlhy, lipínské kulečníkové herny a zelené město na březích — v Dickinsonu v Severní Dakotě v sobotu večer v zimě kvílí blizard, za městem uvízlé autobusy, v ratejnách nočních jídelno-restaurací horká zvěřina a kulečníkové stoly a na zdech to je samý obrázek starých osamělých rančerů a desperátů — arktická samota se jako sněžný prach vířivě snáší na šedozelený proud