Hory Nickovi ukously obličej.
A já jsem si myslel, že už je to všechno, že se na mě život nemůže svalit ještě větší vahou. Ještě ovšem následovala reakce na mou reakci a pak zase reakce na ni: lavina emocí, která po cestě všechno semlela. To jsem byl vážně tak povrchní? Takový nemorální loser? Proč jsem v sobě neměl o něco víc Joshe Fonescy, o něco víc Billie Hamiltonové? Zatímco Fonesca koupil prstýnek u Tiffanyho, když láska jeho života bojovala jako kus doutnajícího dřevěného uhlí o svůj vlastní život, já jsem utekl do New Yorku. Můj crib, můj crowd, moje stádo. Moje městské napajedlo v časech extrémního sucha. Místo abych se dostal do své komfortní zóny, jenom jsem se marně snažil uniknout z té diskomfortní. Za mnou duněla lavina, valila se z hor dolů, pronásledovala mě i tady, v ulicích Manhattanu. I tady, i tady, i tady.
Zatímco u mě postával potící se Mr. Perfect Face 7, 8 nebo 9, hodil jsem do sebe Sunset Spice: rum, curaçao, pomelo, dragon fruit a oranžová chilli paprička. Pot mi kapal z linie vlasů na obočí a z chlupů na krku na límeček trička, kde v bavlně vytvořil horká vlhká místa.
Z davu se vynořila Julie a pronesla: „Nech ty koktejly být, bráško. Nevypadáš dobře.“
Namítl jsem: „Mě nic netrápí.“
A Perfect Face Nº Co já vím, jmenoval se myslím Harry nebo Niall nebo Liam: „Pověz mi o nejzásadnější chvíli svýho života. O chvíli, která umožnila všechny ostatní.“
Julie se na mě podívala. Očividně se dobře bavila a čekala, jestli mu něco řeknu. Věděla, že nejzásadnější chvíle mého života byla taky nejzásadnější chvílí toho jejího.
„Pojď, půjdeme,“ řekla, když si uvědomila, že kdybych otevřel pusu, vyklubala by se z toho jedině mizérie. Taková ta mizérie z příliš mnoha koktejlů, závrati a břišních křečí; to člověk Zaynově nebo Louisově slušivé mikině L’Envin zase nepřál. „Vyhoň si ho na někom jiným,“ zavrčela Julie na onoho konsternovaného hřebce, zatímco mě táhla k východu, „tenhle je můj.“
Score. V porovnání se ségrou jsem amatér.
Kvůli tomuhle jsem do New Yorku přijel. I když člověk podělal, co se dalo, čekala na konci vždycky ještě Julie Averyová. Moje sestra, můj lék.
Víte, co vám o New Yorku nikdy neřeknou? Že leží na kraji obrovské divočiny. Slupka Velkého jablka je iluze, tenoučká vrstva vypěstované civilizace, za níž se okamžitě zvedá pustina pohoří Highlands, Catskills a Adirondacks. Žádný Newyorčan si není vědom toho, že se přesně na tomhle místě prolínají dva světy. Věčný vítr ze severu, který fouká po 5th Avenue? Člověk si vždycky myslel, že to jsou termické proudy způsobené tvary moderní výškové zástavby. Než se dozvěděl, že město je vlastně ostrov v ústí pradávného ledovcového údolí. V Ellis & Avery, tátově kanceláři v sedmašedesátém patře, jsem si až teď poprvé všiml, jak horské pásmo kamenné architektury souvisle přechází ve skalní partie, které se tyčí nad Hudsonem hned za mostem George Washingtona. Jak se ta skalní vrstva plazí pod zemí a tady v Central Parku se měkkou svrchní vrstvou najednou zase prorve ven. Miliony let stará geologie, která divočinu nenápadně vrací do města. Jako by se zvětšovala. Infiltrovala ho. Zmocňovala se ho.
A za ní? Nekonečné lesy plné hnijícího houští, v nichž člověk může zabloudit, nekonečné kopce, na nichž se může stát kde co. No dobře, nejsou zrovna nedotčené, není to úplně Manifest Destiny . Neřekli vám ovšem, že necelé dvě hodiny cesty z města do divočiny před několika lety zabila puma tři lidi. Neřekli vám, že necelé dvě hodiny cesty do divočiny před několika lety zmizela celá vesnice, Black Rock nebo Black Hill nebo Black Spring nebo jak se jmenovala. A já jsem na oplátku neprozradil, že k nejzásadnější chvíli v mém a Juliině životě došlo právě tam nahoře, v kopcích, v divočině. Neprozradil jsem, že když jsem do Catskills přijel naposledy, bylo to taky naposledy, kdy jsem tam vůbec jet chtěl.
Člověk může překročit oceán a zestárnout o patnáct let, ale divočina ho vždycky dožene, protože ji má v sobě. 2
A tak jsem další den odjel z města, v němž jsem pobýval teprve pět dní, na sever. Tedy, jakmile jsem byl dostatečně střízlivý, abych se odvážil nechat si z garáže na East 67th vyvézt tátův kabriolet Corvette Grand Sport a sám
vlézt za volant, aniž bych riskoval pojistnou událost za šedesát tisíc dolarů.
Bylo to ještě předtím, než jsme se s Nickem zase pokusili o sblížení. Den předtím, než CNN informovala o všech těch mrtvých v Amsterdamu a já jsem mu v naprosté panice poslal smsku. V tu chvíli mi tak chyběl, až se mi z toho stáhl žaludek. Nechyběl mi Nick, který ležel se zabalenými zbytky obličeje v amsterdamské nemocnici, ne ten cizinec, kterého jsem se bál, ale Nick, který byl plný života, ten před třemi týdny. Nick, který si brousil špičky maček uprostřed výbuchu lezeckého materiálu zabírajícího v podstatě celé horní patro našeho pronajatého domu na jihu Amsterdamu. Začátek srpna a vedro, já se čtečkou ve dveřích na střešní terasu, v zádech polštář, ve stínu ledový čaj. Ramses, který se naplocho uhnízdil na Nickově péřovém spacáku, nás pozoroval s neproniknutelným výrazem hráče pokeru, přičemž se mu dařilo vyzařovat nudu, podrážděnost a sebeuspokojení zároveň.
„Otázka je,“ prohlásil jsem, „jestli bys mi to neměl vynahradit taškou Ted Baker.“
„Proti vynahrazování nic nemám. Ale myslel jsem, že seš nezávislej.“
„ Omigod . Ty sluneční brýle… tohle tam nahoře nosíš?“
„Mmm.“
„Někdy je lepší neříkat vůbec nic. Prostě na chvíli vůbec nic neříkat a nechat tu chvíli pominout. Slyšíš to, Ramsesi, to ticho?“
Ramses se potutelně podíval stranou a zaškubal ušima. Nick vyprskl smíchy. „Co je na mých ledovcových brýlích špatnýho?“
„Copak to nevidíš?“ Odložil jsem čtečku a zvedl ruce. „Vyzařuje z nich takový to… přijďte-všichni-do-klubu-turistů. I když upřímně řečeno seš tak trochu typ do klubu turistů. Určitě máš i khaki šortky a hůlky na nordic walking.“
„Mám Black Diamonds, baby,“ pronesl Nick hlubokým elvisovským hlasem, přičemž vypnul hruď a hůlky mi ukázal.
Nick, Ramses, naše místečko v Amsterdamu: to jsou křišťálově čisté záblesky v jinak nekonečném vesmíru.
„Můj ty kluku.“ Hlasitě a laškovně jsem se zasmál. „Ty seš ale provinční, nemyslíš?“