místě pro jistotu personál pro případ nouze. Vysvětlil jsem dámám situaci a poprosil je, aby zavolaly do sklenářství a nechaly opravit rozbité okno. Já mezitím zašel do svého bytu a ještě jednou jsem zavolal Walterovi.
„Děkuju za ty bezpečnostní týmy. Člověk se hned cítí bezpečněji,“ řekl jsem.
„Není zač.“
„Máte nějaký novinky o Borisových lidech?“ zeptal jsem se co možná nenápadně.
„Pověsili jsme se paralelně na čtyři kapitány z Borisova klanu. Zatím nic neobvyklýho.“
„To znamená?“
„Počkej, dostávám hlášení o aktuálním stavu od týmů přes WhatsApp… Takže jeden kapitán právě vyrazil na procházku se psem. Druhej zavřel klub a odjel rovnou domů.
Třetí šuká sousedovu ženu a čtvrtej je na cestě k soudnímu přelíčení.“
To mě uklidnilo, ale zároveň i udivilo. Kdyby Boris kontaktoval své lidi, pak by se personál na vedoucích pozicích určitě nevěnoval jakoby nic svým každodenním činnostem. To nám se Sašou poskytlo přinejmenším trochu času. Poděkoval jsem Walterovi a zavěsil.
V tu chvíli zavolala Katharina. I ona dostala od školky přes WhatsApp zprávu a přešla rovnou k věci.
„Můžeš si dnes vzít Emily?“
Potlačil jsem přání mít ženu, která by se mě nejdřív zeptala, jaký mám pocit z toho, že se mi někdo vloupal do domu. Nemluvě o přání mít ženu, které bych mohl prozradit, že to vloupání je jen fingované a že mám ve skutečnosti strach o život.
Jenže svoji manželku změnit nemůžu. Změnit bych mohl jedině vlastní postoj ke své ženě.
A ženě, která mi právě volala, bylo obojí jedno. Ona se zabývala v první řadě svými vlastními přáními.
„Zítra je můj první pracovní den a já jsem se s jedním kolegou na dnešek domluvila na oběd. Nerada bych to rušila jen kvůli tomu, že si školka nedokáže zařídit svoje věci.“
„Někdo se sem pokusil vloupat. Právě tu byla policie. Musíme tu nejdřív uklidit a…“
„Já vím, že se tam někdo vloupal. Jinak bych neměla problém s tou svou schůzkou. Takže jak? Můžeš si pro Emily přijet?“
Jasně že můžu — jestli do té doby nebude po mně. Ale to jsem Katharině říct nemohl. Však ono jí taky nešlo o můj život. Jí šlo o moc. Byť by to byla jen moc nad mým rozvrhem schůzek a povinností. Nechtěl jsem, aby tyhle mocenské hříčky měly nějaký dopad na Emily. Pro Emily si zajedu. Dokud nás střeží Walterovi lidi, je u mě Emily ve stejném bezpečí či nebezpečí jako u Kathariny. A jestli má můj život skutečně v brzké době skončit, chtěl bych co největší část zbývajícího času strávit se svou milovanou dcerou. Možná nebude vůbec od věci se prostě poddat drobným problémům každodenního života. Když už mi má někdo šlapat po životě, pak ať to není Boris, ale ať je to aspoň moje žena.
„Ano. Já to tu zkusím rychle vyřídit a zavolám ti, až budu hotovej.“
„Nejpozději ve dvanáct musím vyrazit.“
„Ano, já…“
Katharina zavěsila. Na mých přáních nezáleží.
Někdo zvonil. Kukátkem ve dveřích jsem viděl Sašu. Otevřel jsem.
„Pojď dál. Dáš si kafe?“
„Rád.“
Šli jsme do kuchyně a já jsem Sašovi udělal kávu. Vzal jsem ze skříně hliníkovou kapsli, vložil ji do kávovaru, a hned jak bylo kafe hotové, vyhodil jsem ji do koše. Páni to bývaly časy, kdy mým největším problémem bylo dilema, zda bych neměl z ekologických důvodů přejít zpátky k filtrované kávě.
„Zdá se, že nám na to vloupání všichni skočili, že jo,“ zajímal jsem se.
„To prošlo hladce. Několik rodičů muselo trochu pozměnit svý plány. Ale bylo jim to určitě milejší, než aby svý dítě poslali na místo činu.“
Katharina byla nejspíš jediným rodičem, který to viděl jinak.
„Nechtěl bych ani jedno jediný dítě vystavit nebezpečí ze strany Borise. Ani dnes, ani zítra,“ zdůraznil Sašo.
Přikývl jsem. „Přinejhorším si budeme muset na zítřek vymyslet něco novýho.“
„Jaks vlastně před Walterem zdůvodnil, že potřebujeme ochranku?“
Převyprávěl jsem Sašovi historku s Holgerssonovými. Sašovi ta story přišla dostatečně kreativní na to, aby nám zajistila ochranku minimálně na pár dní.
„Jaks na to přišel?“
„Uchoval jsem si svou dětskou kreativitu,“ řekl jsem. Bylo to nicneříkající, ale tím jsem to uzavřel.