koneckonců přetrvat po zbytek našich životů, bohové ovšem měli jiné úmysly. Každým okamžikem mohou seslat První varování. Na rituály a pravidla už nemáme čas.“
Tomo si poposedl na lavici a z jeho výrazu nešlo vyčíst, zda je jeho mlčení projevem podpory nebo nesouhlasu.
„Možná,“ řekla Renata, „když bude cvičit se všemi, zjistíme, kdo odolá její síle, ještě než zvolí Fonteho, a vyhneme se další tragédii.“
„Ne, ne, ne.“ Calabrese zamával rukama, aby ten návrh zaplašil. „Lidé už jsou beztak znepokojení. Nepřijmou nenadálé změny našich nejposvátnějších tradic.“
„Tradice nás před skarabey nezachrání,“ namítla Alessa.
„Lidé jsou skutečně znepokojení, padre,“ uznala Renata. „A další mrtvý Fonte by se mohl stát roznětkou, která zapříčiní požár.“
„Nemůžeme zahodit —“
„Nic nezahazujeme,“ řekla Alessa a sevřela ruce v gestu připomínajícím modlitbu. „Pouze trochu pozměníme sled událostí.“
„Lidé se o tom nemusejí dozvědět,“ dodala Renata. „Můžeme všem sdělit, že si vybrala Fonteho, ovšem z úcty k předchozím Fonteům budeme mít soukromý obřad a samotné velké oznámení provedeme později.“
„A jak podle vás zařídíme, aby si nikdo nevšiml, že žádný z Fonteů nevychází z domu?“
„Přiveďte je všechny sem,“ poradila jim Alessa, která měla co dělat, aby nedala najevo nadšení. „Můžeme tvrdit, že jsme jim poskytli bezpečnější ubytování nebo že tu budou přebývat, aby podpořili vybraného Fonteho.“
Saverijští náboženští vůdci a zvolení představitelé si něco zamračeně šeptali. Starší duchovní nevypadali přesvědčeně, avšak několik politiků zamyšleně přikývlo.
Alessa vstala. „Oceňuji vaši podporu.“ Nežádala o svolení. „Jak víte, je zásadní, abychom v tak nebezpečné době vystupovali jednotně.“
„Souhlasím,“ podpořila ji Renata. V jejím pohledu se však zračilo jasné varování pro její vzdorovitou svěřenkyni.
Tomo přikývl. „Nemůžeme se stále znovu ubírat stejnými cestami a bědovat, že pokaždé dojdeme k stejnému cíli.“
„Padre Calabrese, vážení členové rady,“ pronesla Renata, „jako vždy jsme vám vděční za vaši radu a podporu.“
Tomo jí políbil ruku a vstal. „Okamžitě zahájím přípravy a přikážu doprovodu, aby počkal před jejich domy, než si sbalí věci a nachystají se. Ještě odpoledne všechny přestěhujeme.“
„Výborně, drahý.“ Renata k němu s úsměvem vzhlédla. „Půjdeme, Finestro?“
Zdálo se, že si padre Calabrese okamžik nato uvědomil, že se situace obrátila proti němu. „Počkat. Kdy oznámí konečné rozhodnutí?“
Renata pokrčila rameny. „Při Carnevale. Naši královští spasitelé zahájí slavnosti bok po boku z Finestřina balkonu.“
Carnevale bylo perfektní. Přípravy na každé Divorando zahrnovaly shromažďování osiva, mladých rostlin a dobytka. Aby Saverio, pokud někdo — kdokoli — přežije a bude potom moci otevřít bránu, mělo šanci znovu postavit zbořené budovy a začít opět růst. Poté co byly tyto nezbytné věci zajištěny za těžkými zamčenými dveřmi v nejnižších úrovních Fortezzy, lidé strávili jednu noc skotačením v ulicích v krásném oblečení, které si nemohli sbalit s sebou, nacpávali se lahůdkami, jež by se ve Fortezze příliš brzy zkazily, a zpili se do němoty vínem a pálenkami. Carnevale představovalo kolektivní výsměch skarabeům, kteří je mohou připravit o život a proměnit svět v pustinu, ale jejich víno a čokoládu nedostanou.
„To je geniální, má drahá,“ řekl Tomo. „Carnevale je koneckonců oslavou pomíjivých radostí života a co je radostnější než vědomí, že se vaši spasitelé postarají, abyste zažili další radost? Ráno poté v Den odpočinku a pokání, kdy se nekonají bohoslužby, uspořádáme tichý obřad a Duo může při svém prvním veřejném vystoupení další den požehnat vojskům. Perfektní.“
Padre Calabrese zamrkal, ale nepřišel s žádnou námitkou.
Alessa předvedla hluboké pukrle a rozpuštěné vlasy jí zakryly vítězoslavný úsměv, jenž se jí rozlil po tváři. Vyhrála.
Sotva se však zavřely dveře chrámu, Renata se k ní rozčileně otočila.
„Až se příště rozhodneš vzbouřit, Finestro, laskavě nás na to předem upozorni.“
Alessa zasluhovala medaili za nejkratší vítězství v dějinách.
Na podlaze v chodbě za nimi si povšimla stínu a polkla bezděčnou omluvu. „Myslela jsem, že chcete, abych vystupovala jako vůdkyně. To přece zahrnuje i rozhodování.“
„Ale neznamená to, že před námi budeš mít tajemství.“
„Vážně?“ odvětila Alessa a ztišila hlas. Pokud se Consiglio dosud nezabývalo otázkou, nakolik přínosné by bylo její zavraždění, nehodlala jim tu myšlenku vnuknout.
Tomo se zamračil. „Oč jde?“
„Věříš ve mě, Renato?“ Alessa se pokusila zachytit Renatin pohled, avšak ta stále těkala očima ke dveřím.
„Jistě,“ řekla Renata. „Jsi Finestra.“
„Opravdu? Nebo bychom mě měli připravit o život a poohlédnout se po nějaké lepší?“
Odtažitý výraz starší ženy se téměř nezměnil, jen přitom, jak se jí hlavou nenápadně honily myšlenky, přimhouřila oči. „Už jsem ti řekla, že tomu směšnému muži nemáš věnovat pozornost.“
„Na rozdíl od vás.“
Tomo si povzdechl. „Renato, ona nás slyšela.“ Nebyla to otázka.
„Ano. Slyšela jsem vás.“ Alessa mluvila přímo k Renatě. „Také jsem slyšela Iviniho teorie a nedivím se vám, že jste je probírali. Vaší povinností je připravit se na to, co přijde, což znamená zvážit veškeré možnosti, ať jsou sebevíc nepříjemné. Ale příště byste mě měli přizvat k debatě.“
„Nešlo o vážné úvahy,“ namítla Renata a každé její slovo bylo tak ostré, že by dokázalo pořezat až do krve, „Tomo a já však máme odpovědnost vůči Saveriu.“
„I já mám odpovědnost vůči tomuto ostrovu. Pokud rozhodnete, že má smrt je cena, kterou musíme zaplatit — pokud si opravdu myslíte, že je to naše největší šance —, přijmu vaše rozhodnutí a udělám to