den cítil, „jako by jel třicítkou“, napadne mě, jestli to považuje za dobré, nebo za špatné. Při třicetikilometrové rychlosti si člověk přece docela vydechne, ne? Chápu, že to má nejspíš značit rozvleklost a otravu. A hned mě v hloubi duše rozčílí, jak moc se čeká, že dáme rychlosti přednost před pomalejším tempem. Jenže v tu chvíli už rozhovor notně pokročil a já ztratila nit.
Takto to vypadá, když se coby autistka zaseknu na detailech. Předtím, než nějakou věc zobecním, ji musím konkretizovat. Nevýhodou je, že dialog vázne, člověk působí jako společensky nekompetentní a začne se mu vařit mozek.
Moc nad metaforami náleží většinové kultuře, tedy neurotypikům. K tomu, aby metafora fungovala, se všichni musejí shodnout na hodnotách, na nichž stojí. Dohodli jsme se, že část stolu, na níž spočívá deska, se podobá lidské či zvířecí noze, což vede k tomu, že ji označujeme jako „noha od stolu“. Sdílíme také stanovisko, že „svině“ znamená špatný člověk, nikoli že by se dotyčný snad navenek podobal praseti.
Vzhledem k tomu, že neřídím, neabsolvovala jsem vojenskou službu a nezajímá mě válčení ani sport, nerozumím metaforám týkajícím se aut, tělocviku ani militarismu. Na čistě intelektuální úrovni je chápu, protože jsem se naučila, co mají znamenat, ale nikde pro to nenacházím oporu. Když někdo prohlásí, že život je jako kruhový objezd, samozřejmě se dovtípím, že se tím myslí kroužení dokola. Ale z kruhového objezdu se přece dá odbočit doprava, nebo snad ne? Tak uvažuju.
Lingvista Lars Melin ve své knize Polletten som trillade ned (Když se v hlavě rozsvítí) píše, že běžné metafory si vykládáme automaticky. Všichni posluchači ve vteřině pochopí, co se takovou metaforou myslí, i kdyby ji nikdy dřív neslyšeli. Nepotřebují si ji překládat do skutečnosti. Tato
Přílišná důvěra ve slova
spontaneita je podložena celou řadou experimentů. „Kdyby teorie překládání byla pravdivá, tak by přece trvalo o trochu déle porozumět metafoře než prostému jazyku,“ tvrdí Lars Melin. No, jenže ono to tak je. Alespoň u mě to platí. Miluju jednoduchý jazyk.
Hodnoty, jimiž se takzvané pojmové metafory v jazyce řídí, jsou vcelku snadno odhalitelné a často společné různým kulturám. „Nahoru“ znamená dobře a „dolů“ špatně, protože rostliny — naše potrava a základ veškerého života — se ze země snaží prodrat vzhůru a v našich představách Bůh spočívá nahoře na nebesích. Právě proto se cítíme „na vrcholu“, „vznášíme se na obláčku“, někam „letíme“ nebo se dokážeme v práci „vyšvihnout vzhůru“. Směr zdola nahoru má pozitivní náboj.
Jak by vypadala taková metafora očima autisty? Ve světě, který je autistům nakloněn, by výrazy typu „mít několik želízek v ohni“ nebo „nabrat na obrátkách“ získaly čistě negativní náboj ve významu: ocitnout se na pokraji nervového zhroucení následkem příliš častého přenášení pozornosti od jednoho ke druhému.
Autisté si doslovně vykládají i symboly. Když byla americká vědkyně a autistka Temple Grandinová malá, slyšela kněze mluvit o bráně nebeské, která čeká na všechny lidi. „Otevřete ji a budete spaseni,“ prohlásil kněz. Temple se jala hledat po celém domě, a když nakonec našla dřevěná dvířka na střechu, byla spokojená. To musí být ono.
Aby pochopila přísloví „na kutálejícím se kameni mech neroste“, musela si Temple nejdřív v duchu představit obraz kamene v pohybu, na němž se mech neudrží, a teprve poté si jeho význam dokázala vyložit.
Ovšem skutečnost, že autisté zpracovávají smyslové vjemy odlišně, ještě neznamená, že nedokážou tvořit metafory
a rozumět jim. Naopak, člověk s autismem často žije v myšlenkovém světě, který je na obrazná vyjádření a symboliku
bohatý. Jedná se však o vlastní metafory, ne o ty většinové.
Často přemýšlíme v metaforách a asociacích a vnímáme předměty jakožto fyzické zpodobnění nebo symboly čehosi jiného.
Autistická spisovatelka Donna Williamsová mluví o tom, že když narazí na nějakou novou věc, přirovná si ji k něčemu, co už zná. Dá díky tomu světu smysl a srozumitelnou podobu. Tak se z náhrdelníku s lesklým černým drahokamem stává televizní obrazovka a výtah s obloženými stěnami je koupelna. Své asociace zakládá na tom, co už ví, a neustále pro sebe vymýšlí nové metafory.
Pro profesorku na odpočinku Elisabet představují kulatá tlačítka na mobilním telefonu volská oka, protože mají uprostřed puntík. Pro člověka, který informace přijímá a zpracovává jinak než většina, jsou metafory nepostradatelným nástrojem pro orientaci v neurotypické realitě a její pochopení.
Já osobně vnímám doslovně i obrazy. Vzpomínám si na výstavu surrealistického umění, na které jsem byla před mnoha lety v muzeu Millesgården. Chodila jsem po výstavní síni a cítila narůstající podráždění z toho, že ty malby vůbec nepůsobí snově. Sny nejsou jako surrealistický obraz. Kdo kdy zažil, že by se mu zdálo o létajících hodinách?
Jindy jsem zase šla na výstavu Cindy Shermanové do Muzea moderního umění. Na lesklých velkoformátových fotografiích zachycuje pokřivené verze sebe samé. Někde je za kovboje, jinde za podnikatelku. „Já v divadelních podobách“, tak zněl název v popisu výstavy. Jejím cílem bylo ztvárnit ženskou identitu prostřednictvím hraní různých rolí. Ukázat, jak se přetvařujeme sami před sebou a před okolím a identitu nosíme na způsob masky. Bloumala jsem sálem a nechápala,
Přílišná důvěra ve slova