„Já jim ale neprozradila, proč jim ty léky dávám. Neví jistě, že je podplácím, i kdyby mě náhodou podezřívali. Ví jen to, že jim pomáhám. Teď.“
Ticho chvíli narušovala pouze hudba linoucí se z gramofonu. Nakonec Strážce řekl: „Věřím, že uplatníš své zkušenosti ze syndikátu. Dělej, co musíš.“
Už ve chvíli, kdy jsem přikyvovala, mi v uších zněl vysoký pískot. Dřevěná podlaha se mi vzdouvala pod nohama.
„Kolik času nám ještě zbývá?“ zeptala jsem se a zrak mi kalily černé skvrny. „Než se jí budu muset postavit.“
„Měsíc.“
Naskočila mi husí kůže. Na jednu stranu to bude ten nejdelší měsíc mého života, poslední období mého zajetí, ale pořád to nebylo dost času, abych stihla proměnit skupinu hladovějících vězňů v rebely. A teď, když jsem měla být tam venku a pomáhat jim, aby si vzpomněli na svou vlastní hodnotu, neměla jsem sílu.
Na kraji stolu stál džbánek. Zamířila jsem k němu, ale cestou se mi roztřásla kolena a hlava najednou vážila jednou tolik. Zahlédla jsem, že mám ve výstřihu rozeklané červené čáry od vyrážky — vypadaly jako blesk —, a pak mě přispěchal obejmout koberec.
Když jsem se probudila, ležela jsem na pohovce až k pasu přikrytá těžkým pláštěm a Strážce seděl na křesle vedle mě. Svaly na krku jsem měla ztuhlé jako kámen, žaludek sevřený.
„Hmm.“ Dotkla jsem se třeštící hlavy. „Omdlela jsem?“
„Ne na dlouho.“ Strážce utlumil světlo petrolejové lampy. „Není třeba mi děkovat za to, že jsem tě chytil.“
„Za slušnost si medaili nezasloužíš.“
„Ani jsem ji neočekával.“
V jeho přítomnosti jsem se proměňovala v čepel, která řeže bez váhání. Po měsících vzájemné nechuti bylo těžké se toho nutkání zbavit.
Strážce prohrábl polena, najednou jsme seděli v téměř naprosté tmě. Viděl, jak se chvěju, a tak mi plášť přitáhl pevněji
kolem ramen. Udělal to s jistým odstupem — byla mi zima a on jen řešil problém —, ale zároveň laskavě. Od chvíle, kdy vyléčil Liss, si rukavice nikdy znovu nesundal.
„Předpokládám, že ty se tím nakazit nemůžeš.“
„Správně.“
„Pořád se mě ale bojíš dotknout.“
Čekala jsem, že tu poznámku bude ignorovat. Místo toho se mi zadíval přímo do očí.
„Toužíš po tom, abych se tě dotkl, Paige?“
Kdybych to připustila, vyznělo by to jinak, než to ve skutečnosti bylo. Jen by mě potěšilo, kdybych věděla, že v sobě má dost odhodlání na to, aby porušil tohle konkrétní refájské pravidlo. Že dokáže vystát dotek smrtelníka. Dokázalo by mi to jednou provždy, že je připraven za nás bojovat.
Než jsem to mohla vysvětlit, Strážce mi vložil pod hlavu polštář a okamžik k odpovědi pominul.
„Měla jsi nějaké další vidiny?“ zeptal se. „Bolela tě hlava?“
„Obojí. Jsem v pohodě.“
„Ta dvě sdělení si vzájemně odporují.“
„Na tobě si všechno vzájemně odporuje.“ Převalila jsem se na bok. „Kdes byl ty, když jsem proklouzla do Osady?“
Jeho světluškové oči se znovu střetly s mými. Kdybych tak věděla, jak si mám jeho výrazy vykládat.
„Připravoval jsem půdu pro další vniknutí do Domu.“ Musela jsem vypadat ustaraně, protože dodal: „Neměj obavy, Nashira ani Gomeisa tě nepodezírají z vraždy dědice čisté krve.“
Snažila jsem se nevzpomínat na to, jak Kraz Sargas vypadal, když jsem s ním skoncovala. Hrst sasanky proměnlivé a kulka do hlavy nepatřily zrovna k nejlepším okamžikům, co kdy zažil.
„Kdo ho nahradí?“ zeptala jsem se.
„Další dědička čisté krve momentálně pobývá v zahraničí.
Nový dědic bude brzy zvolen. Vždycky musí být dva, muž a žena, stejně tak musí vždycky vládnout panovník i panovnice čisté krve.“
„Jasně.“ Odmlčela jsem se. „Jestli neposíláš do Domu mě, tak koho?“
„Michaela.“
Hruď se mi sevřela. „To bys neměl. Michael je v jejich očích bezcenný.“
„Kromě tebe je Michael jediný smrtelník, kterému věřím. Už dřív pro mě vykonával nebezpečné úkoly. Tentokrát musí získat lék pro komedianty.“
Zase pracoval v zákulisí. Příliš rychle jsem ho odsoudila, myslela si o něm to nejhorší.
„Takže lék existuje,“ řekla jsem.
„Ano. Už jednou tady tato nákaza propukla.“
„Nashira určitě začne v dohledné době medicínu rozdávat. Není v jejím zájmu, aby jí všichni vidoucí pomřeli.“
„Komedianti jsou pro ni jenom potrava. Bude jí jedno, když někteří z nich zemřou. Smrt v Osadě zaseje strach a právě strach upevňuje její mocenské postavení. Až se jí to bude hodit, obstará lék, podá ho těm, kteří zbydou, a bude mít příležitost ukázat se jako benevolentní vládkyně.“
„Takže ji musíme předběhnout. Než přijdeme o půlku vojáků.“
„Přesně tak.“ Vstal. „Neměj strach, Paige. Tobě i tvým přátelům bude už brzy lépe.“
Když se otáčel, popadla jsem ho za rukáv.
„Nemůžeme přestat s tréninkem,“ naléhala jsem. „Zatím nejsou moje schopnosti ani náhodou na takové úrovni, abych ji dokázala porazit.“
„Budeme v něm pokračovat. Zítra.“
Nalil do pohárku vodu a postavil ho vedle mě. Teď už mě nic nerozptylovalo od požáru, který mi zuřil v krvi, položila jsem si hlavu na složené ruce a sledovala Strážce, jak jde zpátky ke stolu.
Od té chvíle, kdy uzdravil Liss, se něco změnilo. Tu samou noc přišla Nashira do věže a uhodila ho, našla jsem ho pak v kapli, kde hrál na varhany. Tu noc jsem tohle místo začala vnímat jinak.