V jeho horní části, která bezprostředně sousedila s jejich domem, sázeli naši příbuzní každoročně brambory nebo obilí pro svůj dobytek. My jsme využívali jen ovocné stromy, které tam naši společní předkové kdysi zasadili. Rostla tam třešeň, višeň, několik jabloní a hrušní. Když přišel čas sklizně, přijížděli je babička s dědou z třicet kilometrů vzdáleného Brna očesat. Cesta byla docela štrapáce. Nejprve se muselo vlakem do Zastávky u Brna a potom autobusem do naší vísky. Jednou se pro višně vypravila samotná babička, děda zůstal bůhví proč v Brně. Babička už předem nakoupila cukr, vymyla láhve a těšila se na višňovku. Ráno sbalila tašky a vyrazila. Višnička byla plody doslova obsypaná. Radost pohledět. Jen se pustila do česání, objevila se švagrová Mařa.
„Růžo, poď k nám na kafe! Vždeť tě te vešně nehotečó…“
lákala ji na občerstvení jinak lakotná ženština.
Růža nepojala podezření a šla. Vždycky když už se chtěla vrátit na záhumenek česat višně, švagrová ji zdržela. Když babička konečně dorazila do sadu, strnula úžasem jako Lotova žena. Višeň, která se ještě před hodinou prohýbala pod záplavou plodů, byla úplně holá! Ani jediná višnička na ní nezůstala! Opět se zjevila švagrová Mařa:
„To bele asi děcka, potvore!“
„Tak já se zeptám sósedů, však só na zahradě. Moseli někoho vidět,“ chystala se krádež višní vyšetřit babička.
„Blázníš, eště si bodó myslet, že z nich děláš zloděje,“ děsila se švagrová Mařa.
A tak Růžena sbalila prázdné tašky a jela zpátky do Brna. Po mnoha letech jí sousedi přes plot pošeptali, že višeň
tehdy očesal Mařin syn, policejní důstojník. Proto musela jeho matka zdržovat babičku v kuchyni. Elitní příslušník
DOBA CHEMLONOVÁ
bezpečnostních sil měl vůbec k cizímu majetku vřelý vztah. Buď se ve volném čase řídil principem, se kterým v pracovní době jako člen Sboru národní bezpečnosti bojoval, tedy „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“, nebo žil už mentálně v komunismu. Svou volhou s obřím zavazadlovým prostorem brázdil krajinu, a když se mu cestou někde něco zalíbilo, už to cpal do auta. Protože doma chovali králíky, vozil s sebou neustále srp a plachtu na trávu. Jakmile viděl pěknou šťavnatou jetelinu, zastavil, nažnul si pro svoje králíčky a zase jel dál. Když jednou navštívil mé rodiče na podnikové chatě v Bobrůvce, zkušeným okem kriminalisty omrkl dřevník a hned začal do obřího kufru svého papalášského auta lá-
dovat balíky briket a věnce palivového dříví. Otci dalo velkou práci přesvědčit ho, že dřevo i uhlí jsou sice státním majetkem, a nepatří tak vlastně nikomu, přesto by ale přece jen bylo obtížné vysvětlit zaměstnavateli, jak dokázal během jediného srpnového týdne spálit otop určený na celou zimu. Když se naše zahrada ve Zbraslavi rozrostla a začala rodit ovoce, šedesátiletý Mirek, který byl už pár let na fešácké penzi, pravidelně přelézal plot, aby nám od jahod pomohl.
Léta boje s hospodářskou kriminalitou ho asi natolik vyčerpala, že si musel občas ulevit nějakou tou drobnou krádeží.
Jsme přece lidi, no ne?! Na profesionálního kriminalistu se ale při krádežích choval dosti neohrabaně. Jednak se během zahradního pychu nechal vidět sousedy, kteří nás okamžitě informovali. A jednak po sobě nechával příliš mnoho stop, takže jsme nacházeli jeho obří šlápoty v záhonu, sešlápnutý drátěný plot a jahody poztrácené cestou k jeho domu. Na stará kolena a po politických změnách v listopadu 1989 se zapřisáhlý komunista obrátil na víru v Boha a ve zbraslavském
kostelíku nevynechal jedinou mši. Když zemřel, navštěvovali
jsme občas jeho vdovu Olgu, která mě vždy vítala otázkou:
„Ty, Mirku, řekni mně, jaké ty máš plat? Pěkné, co?“
DOBA CHEMLONOVÁ