„Zatím vůbec nemáme tušení, jakou to mělo souvislost, že zabil tu paní Jelínkovou, ale víme, že to viděl, její syn.“
„Máte, pravdu. Teď si vzpomínám, že tam byl nějaký chlapec. Myslela jsem, že patří k té ženě, co ho držela za ruku.“
„Držela ho za ruku jiná žena?“ podiví se Krátká.
„Vlastně to spíš vypadalo, jako by nechtěla, aby do toho ten chlapec zasáhl. Já jsem pak utekla. Nevím, co se stalo dál. Vážně jsem předpokládala, že k ní patří. Vidíte, chudák. Všechno viděl.“
„Asi si nevzpomenete, jak ta žena vypadala? Jestli měla krátké nebo dlouhé vlasy?“
„Asi dlouhé. Světlé. Bohužel si to nepamatuji.“
„To chápu. Děkuji a mějte se dobře.“
Krátká ukončila hovor a zvedla se od stolu. Už je čas jít domů.
Liberec, hudební klub, 17:25
Muž v modré mikině se pokouší vstoupit do klubu. Ochrance se nelíbí a odmítne ho vpustit. Muž se odvolává na Ludmilu
Lorencovou a jejího bratra, se kterým seděl. Ochranka mu řekne, ať počká, že se zeptá vedoucího klubu. Vazoun odchází dovnitř. Řekne
Liboru Lorencovi, že je tam chlap jménem Bohumil Kořínek, který se
dovolává Ludmily. Libor však od Ludmily už věděl, že Kořínek se
ukáže. Věděl, co je zač, co udělal a že mají zavolat na policii. Libor
Lorenc se však zařídil po svém.
„Můj šéf s vámi chce mluvit. Vše je v pořádku, pane,“ pronese robustní týpek u vchodu a zavede Kořínka k jiným dveřím. Tam ho převezmou jiní chlapi, kteří si ho podají. Dobitého jej naloží do vozu. Krátce poté ho odvezou do opuštěného baráku, kde se na něm ještě vyřádí. Zmláceného ho tam nechají ležet.
„Jestli se ukážeš u klubu ještě jednou, zabijeme tě!“
„Zapomeň na jméno Lorenc!“
Pohrozí mu a odjedou.
Kořínek se s námahou zvedne, ale opět padne k zemi.
„Ku-rva!“ vyprskne.
Obličej má samou oděrku. Mikinu má od krve. Stejně jako kalhoty.
„To-ho bu-deš litovat, ty děvko!“ vykřikne.
Stále leží na zemi a snaží se zvednout. Teď se mu alespoň podaří postavit se na kolena. Dostane se k nejbližšímu sloupu a s jeho pomocí, vstane. Rozhlíží se kolem. Kam teď půjdu? Musím někam, kde mě nikdo nebude hledat. Sakra!
Přemýšlí, kam půjde. Nakonec se rozhodne, že mu jako úkryt bude stačit opuštěný vagón, který zahlédne asi dvě stě metrů
odtud.
10. Liberec, 27. září 2015, 08:04
Bohumil Kořínek se ukrývá v opuštěném vagónu. Díky starým matracím, které tam zůstaly zřejmě po bývalých nájemnících, nemusel spát na studené podlaze. Když se dokázal postavit nohy, vyhledal vodu, aby si trochu omyl tu krev a špínu, kterou měl na obličeji. Potom si zašel do obchodu. Překvapivě mu Lorencovi ranaři nechali batoh, který měl na zádech. Zde měl nějaké peníze, které sebral v chatě Vojty Záhorského. Nakoupil si nějaké jídlo a v nejbližší lékárně si koupil desinfekci na odřeniny a náplast.
Při návratu ho čekalo nemilé překvapení. V jeho vagónu se nacházeli dva bezdomovci.
„Co tu chcete?“ ptá se Kořínek.
„Máš tu pěknej kutloch,“ spustí jeden z nich.
„Proč si nenajdete jinej?“ ukazuje rukou ven.
„Nám se líbí ten tvůj.“
„Ani nemáte svoje věci, takže jste šli jen kolem a tohle našli.“
„Hele, ten je nějakej chytrej.“
Podívají se na sebe. Oba souhlasně pokynou.
„Měli byste jít pryč!“ Kořínek promluví klidně.
Jako by nestál o další konflikt.
„Jsme dva. Vypadni odsud, hajzle!“
Ukázka elektronické knihy