ale v tu chvíli to bylo jak celý lán. Pohybovala jsem se neskutečně
pomalu. Páni. Bylo to vlastně dost nepříjemný, k tomu mi z toho pohybu cukalo ve svědících popáleninách Nicoty.
Vedle mě elegantně cupitala Myška a hýkala smíchy. Neměla jsem ani na to jí říct, ať kouká sklapnout.
Doplazila jsem se až do zbrojnice a vyškrábala se na nohy. Byla tam tma, ale nemohla jsem riskovat, že někdo uvidí, když si roz svítím. Věděla jsem, že odpařovací paprskomety jsou uložené ve stojanech v zadní části místnosti a že je dokážu nahmatat –
Má ruka se dotkla něčeho teplého a kožnatého.
Zbrojnicí se rozlehlo poděšené zavytí. „Cotosafra?! Padej ode mě! Umím karate –“
Rozsvítila se světla a já uviděla Boscoa, jednu pracku měl na vypí nači a druhou držel vysoko ve vzduchu. Vychrtlé prsty se mu chvěly.
„Já tě rozje… Ach. Priscillo. To jsi ty. Co to děláš?“
Zakašlala jsem se. „Éééé. Já jen…“
Ty jsi teda mariňák. Myška se celou věcí skvěle bavila.
„Cvičím se v tichém plížení,“ vysoukala jsem ze sebe. „Mám to teď jako součást tréninku. Promiň. Vůbec jsem to nepromyslela. Nechtěla jsem tě vyděsit.“
Bosco si promnul žlutavé oči a zívl, takže obnažil dvojitou řadu svých jehlicovitých zubů. „Třeba nám teda příště řekni, ať si dáváme bacha. Skoro jsem tě sundal svým karate.“
Musela jsem předstírat, že bych to určitě pocítila. „Samozřejmě. Já – hmm – půjdu, aby ses mohl dál vyspat.“ Vycouvala jsem ze zbrojnice a spolu s mou pobavenou společnicí zmizela z velicího střediska.
Musela jsem ukrást odpařovací paprskomet nějakou jinou noc.
Hořkovci dostali dočasnou milost.
Dalšího rána jsem se opět vzbudila časně, ale babička mě zase před honila. Seděla v obýváku na gauči, četla si na hologramech aktuální zprávy a mručela něco ke Kosici. Svalila jsem se vedle ní. Zarachotila nad námi okna, jak se do nich zvenku opřel poryv větru.
„Dobrýtro,“ zívla jsem.
Babička vypnula svůj handset a hologramy zmizely. Skoro ležela, pohroužená do polštářků, s nohama v huňatých papučích položenýma na konferenčním stolku a s Kosicí navrchu. „Dobré ráno.“ Poplácala mě po stehně. „Poslyš, co sis včera myslela o tom Fergusovi?“
„Působil mile.“
„Vážně? Mně připadal takový… trochu dozelena. Nepřišel ti tro šičku zelený?“
„Zelený?“ Zamračila jsem se. „Jako, že mu bylo špatně?“
„Hmm. Možná. Taky má veliké zuby. Vážně veliké.“
„Asi jo.“
Chviličku si mě prohlížela, tak dlouho, až jsem se začala ošívat.
„Co?“
Potřásla hlavou. „Ale nic. Působil mile, máš pravdu.“
„Ona si ho vezme,“ zašeptala jsem.
„Já vím,“ pronesla také šeptem Babika. Usmály jsme se na sebe. „Není láska skvělá? Když už je o ní řeč. Uvidíš se zase někdy s tvojí modrovlasou dívkou?“
To opravdu nechápala, že nám to s Onyekou nevyšlo? „Vždyť
jsem ti to říkala, Babiko. Mezi námi je konec.“
„No. Asi ještě uvidíme.“
Odfrkla jsem si. „Žádný asi. Už je po všem.“ A vůbec, myslela jsem na někoho jiného. Na někoho, kdo se mnou žije ve stejném
městě, nehádá se se mnou, na někoho, kdo mě políbil v dešti. Na někoho, kdo mi toho rána napsal, aby mi pověděl, jak se těší, až se znova uvidíme.
Nechtěla jsem ale zatím Bastiana sdílet se zbytkem rodiny. Chtěla jsem, aby byl nějakou dobu jenom můj, takové milé tajemství na vyvážení těch ostatních – rozbité superschopnosti, utajovaných monster, popálenin Nicoty po těle…
Zvedla jsem se z gauče a šla připravit snídani – smažené houby s česnekem na toastech. Po chvíli se začali do kuchyně hrnout ostatní a já se zapletla do jejich vřelého, důvěrně známého tlachání. Hodiny plynuly, až nastal čas na školu, a já si uvědomila, že jsem si ještě nebyla zacvičit. Usoudila jsem, že se na to asi vykašlu. Kéž bych se mohla vykašlat na všechno, včetně školy, a jenom trávit čas se sestrami.
Fajn. Ještě jedno kafe. Pak se přihlásím do vzdělávacího systému. Budu mít jenom chvilku zpoždění.
Doplňovala jsem do kávovaru čerstvě namletá zrna, když vtom se Babika postavila a nasadila si headset. Rozsvítilo se na něm červené světýlko, jak přijala něčí hovor. „Haló?“ Zamířila dolů, do patra ale stále bylo slyšet její hlas. „Cože? Je to potvrzené? Kdy? Vydrž.“
Pár minut byla pryč. Pak se vrátila, teleportovala se doprostřed místnosti jako žena, která nemá čas se zdržovat něčím tak přízem ním, jako jsou schody.
„Můj tým vystopoval uprchlíka Renegátů,“ oznámila. „Je přímo tady ve městě. Přímo tady. Musím ho dostat. Okamžitě.“