Naprázdno polknu a pokrčím rameny, doufám, že Charlie teď nemá v plánu s nimi někam jít. „Vlastně jsem si právě vzpomněl, že mě máma požádala, abych dnes přinesl dres na vyprání. Vrátím se pro něj, běžte beze mě.“ Pokynu rukou k cestě.
Jeden z nich se zamračí a důrazně zacinká klíči. „Myslel jsem, že tě svezu domů.“ V duchu zasténám. „Ne, díky, to je v pohodě. Jenom jděte. Možná se ještě pokusím zastihnout učitele a zeptat se ho, jestli by mi neposunul termín odevzdání seminárky.“ Tolik chci, aby odešli, že se mi lži samy derou z úst. Ale píšou vůbec studenti se sportovním zaměřením nějaké seminárky? Třeba spíš počítají s tím, že hlavou moc makat nemusejí.
„To nevadí, počkám na tebe,“ namítne ten kluk, i když z toho, jak jeho pohled neustále zalétává k parkovišti a staré otlučené žluté fiestě, je mi jasné, že už se nemůže dočkat, až si do ní sedne a odjede.
Usměju se. „Ne, vážně, klidně běž. Možná se u něj budu muset chvíli zdržet a ukecávat ho. Pojedu autobusem, uvidíme se zítra.“
Ten druhý, co nemá klíče, se zamračí. „Zítra? Ty dneska nebudeš hrát? Myslel jsem, že dneska si dáme Fortnite?“
Netuším, o čem to mluví. Charlie s nimi očividně něco hraje.
„Jo, jasně. Budu tam,“ přitakám, sehnu se, abych zvedl Charlieho batoh pohozený v trávě, a nechám je, aby to všechno vstřebali. Ale zjevně jsem to zvládl dobře.
„Super. Tak fajn, brzo na to vlítnem,“ odpoví ten bez klíčů. Mávnu mu, s úsměvem se otočím a štráduju si to zpátky směrem ke škole.
Když mířím k počítačové učebně, chodby už jsou prázdné.
V hlavě mi víří všechno to, na co se chci Maggie zeptat. Je toho tolik, že se nakonec raději rozhodnu spokojit se s jejím úsměvem.
Ať už tenhle rozhovor potrvá jakkoli dlouho, mým cílem bude tohle: jenom ji rozesmát.
Dveře do počítačové učebny jsou otevřené, zastavím se před nimi, zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit své bušící srdce. Když nahlédnu dovnitř, vidím, že Maggie sedí zády ke mně. Zuřivě buší do klávesnice a na obrazovce má něco, co vypadá jako stránka Googlu pojednávající o nějakém středověkém chirurgickém zákroku.
Rychle se rozhlédnu po místnosti. Nikdo jiný tam není, jen ona, dokonce tu nesedí ani žádný učitel, který by tu na studenty dohlížel. Jako bych vyhrál jackpot.
Ještě jednou se zhluboka nadechnu, vstoupím do učebny, projdu kolem ní a usednu k počítači, který stojí naproti jejímu. Je to strategicky zvolené místo – znamená to, že po ní můžu kradmo pokukovat, ale pokud někdo přijde, neuvidí mou obrazovku a nezjistí, že nemám potřebný přístup k notebooku.
Když moje židle na linu zavrže, Maggie vzhlédne. Naše oči se potkají a ona zčervená. „Ahoj. Rád tě tu vidím.“ Snažím se působit úplně vyrovnaně, jako bych vůbec netušil, že je tady, jako by to byla jen šťastná náhoda.
„Hm, ahoj,“ odpoví a jednou rukou si uhladí neposlušné vlasy. Zčervená ještě víc, znovu se zadívá na monitor svého počítače, ale všimnu si, že její prsty přestaly zuřivě ťukat, takže se ke své práci zjevně ještě nevrátila.
„Máš pořád rozbitý notebook?“ zeptám se s pohledem upřeným na počítač, zmáčknu na něm několik tlačítek, zapnu obrazovku a sleduju, jak kurzor zabliká v sekci UserID.
„Jo,“ odpoví.
Přikývnu a vyťukávám náhodná písmena a čísla, jako bych se přihlašoval, dělám to ovšem jen naoko.
„Tak jak ses dneska měla?“ Uf, taková trapárna! Měl jsem vymyslet něco vtipnějšího. Co by asi holce řekl takový sebevědomý, pohledný, energický kluk v mém věku?
„Dobře, díky,“ odpoví Maggie.
Zvednu oči, zachytím její pohled a trochu se na ni usměju. „Na čem pracuješ?“
Rozpačitě obrátí oči ke stropu a zašklebí se na obrazovku. „Projekt do dějepisu, o zdravotnictví za první světové války. O první pomoci raněným, o systému nemocniční péče a tak.“
„Dějepis mi nejde. Bitvu o Alamo vyhrál Custer, nebo Billy Kid?“ Žertuju. Odmění mě smíchem. Je tichý a zvonivý a mně se při něm ježí chloupky na rukou. Hrdě se usměju a zmáčknu několik kláves, abych zachoval zdání činnosti. „Jdeš zase dneska večer za babičkou?“ zeptám se.
Mile se usměje, vypadá dost překvapeně, že jsem si vzpomněl na něco, co jsem od ní slyšel, a přikývne. „Jo, chodím za ní, jak jen to jde. Návštěvní den je v úterý.“
Já vím. Taky vím, že jediné dny, kdy tam nechodí, jsou středy, pátky a soboty. „Jak se jí daří?“
„Má se dobře, díky.“ Přehrabuje se v batohu, aby vytáhla další učebnici, ale zip se jí rozjede a obsah vypadne na zem. Usměju se. Je tak nešikovná. Když se shýbne, aby to všechno posbírala, znovu zrudne.
„Jaká je ta knížka? To je o nějakém cirkusu, ne?“ zeptám se a ukážu hlavou na Caraval, když ho vezme do ruky. Dnes tu knihu četla při každé možné příležitosti a já si přelouskal upoutávku na zadní straně.
Nakloní hlavu na stranu. „Je to fakt dobré. Četl jsi ji?“
Povzdechnu si a zavrtím hlavou. „Ne. Ale četla ji moje sestra.“
„Nevěděla jsem, že máš sestru.“
A sakra. Má Charlie sestru? Do háje. „Mmm,“ odpovím a raději zase ťukám do klávesnice; koukám do monitoru a mračím se, jako bych dělal něco strašně důležitého. Maggie odvrátí pohled a vrátí se ke své vlastní obrazovce.