„Když jel se ženou taxíkem do Kailuy plavat, taky to zaznamenali. Navzdory všem těmhle detailům jsem byl zklamaný. Na konci stálo: ‚Při vyšetřování Milnera až do doby jeho odjezdu v roce 1950 se neprokázalo, že by byl v této zemi zapojen do špionážních aktivit.‘“ Hrubý tenhle závěr našel ve spisu FBI s číslem 65-HQ-58340, ve složce 3. „Šokovalo mě to – v Praze jsem našel důkazy o tom, že jako špion působil celou dobu. Potom jsem zjistil, že to mělo své důvody.“ FBI nemohla vkročit do komplexu Spojených národů na newyorské East River, protože je to mezinárodní území s diplomatickou ochranou, a tak se tam mohli scházet špioni ze všech koutů světa. „Není zde možné jeho činnost monitorovat,“ stěžuje si autor zprávy FBI. „Newyorská kancelář ho však bude sledovat jak v době, kdy půjde do zaměstnání, tak když z něj bude odcházet.“ Odhodlání pracovníků FBI muselo být skutečně obrovské, což už samo o sobě ukazuje, jak vážně brali Američané Milnerovu špionážní činnost.
„Imunita v OSN to českým i sovětským špionům nesmírně ulehčovala!“ říká Hrubý, užaslý nad rozsahem špionážní sítě, kterou odhalil. Ale Milnerův čas se chýlil ke konci, protože smyčka projektu VENONA se pomalu stahovala, i když to agenti FBI sledující brány budovy OSN nevěděli. Špioni z MI5 a americké Národní bezpečnostní agentury hráli hru na kočku a na myš: sledovali Milnera a britské špiony, aby se dostali na stopu dvojitým agentům, o nichž věděli, že musí být v jejich řadách. Ti však měli vždycky trochu náskok. Zatímco Milner měl plné ruce práce se sestavováním zpráv pro KGB o svých výletech pod křídly OSN do problematických oblastí v Jugoslávii, Palestině a Koreji, někdo
jeho nadřízené z KGB upozornil, že byl odhalen. „To varování mohlo přijít od Kima Philbyho nebo Williama Weisbanda,“ míní Hrubý. „Oba to byli aktivní sovětští agenti a měli přístup k dekódovaným kabelogramům, které posílali sovětští agenti přes Canberru na základnu KGB v Moskvě.“
Hrubý našel svazek v češtině s číslem 621743, kde se píše: „V roce 1950 jsme od americké kontrašpionážní agentury obdrželi informaci o možné represi proti Milnerově činnosti jako agenta. Proto jsme se rozhodli Milnera přemístit do jedné z lidových demokracií. Milner si tedy pod záminkou léčby své manželky vzal dovolenou a odjel do Československa, kde začal záhy přednášet na pražské univerzitě.“ Když už měl tuto informaci, našel Hrubý člověka, který tenhle trik s přestěhováním kvůli tomu, aby mohla Margot „jet do lázní“, jak je uvedeno v jejím nekrologu, vymyslel. Autor nekrologu John Mansfield Thomson se zřejmě o pětačtyřicet let později držel verze KGB, případně i Margot, pokud stále šířila nepravděpodobnou kamuflážní historku o pianistce s artritickýma rukama. Milnerovi přijeli do Prahy v červenci 1950.
Život v lidově demokratické republice byl pro Iana i Margot frustrující, dokonce děsivý, jen velmi obtížně zvládali rozporuplnost mezi ideály socialismu a hrůzami stalinských čistek. V roce 1957 se už rozváděli, protože Milner žil se ženou, kterou kdysi poznal v New Yorku a o níž nakonec vyšlo najevo, že je to taky agentka. Jednou z jejích povinností totiž bylo špehovat Milnera. On naopak sledoval Margot a předával informace svým šéfům z StB, kteří je pak posílali KGB. Hrubý mi svěřil, že má o Milnerových mnohé další údaje, dokonce víc,
než jich měla australská špionážní síť. Jejich příběh ho naprosto pohltil, takže prostudoval i jiné materiály než australské noviny.
A potom mi prozradil, že ve svazcích o Milnerových našel jméno mého otce: „druhý tajemník Lawrence“, chybně napsáno s „w“. Už je pozdní dopoledne, a tak na chvíli vstaneme od stolku v malinkém obýváku a jdeme si protáhnout nohy na zahradu. Pes zase vyběhne se štěkotem a já se jdu ujistit, jestli taxík ještě stojí před domem. Řidič má sklopené opěradlo a spí. Obloha je stále jasně modrá. K vedlejšímu domu přijíždí žena a vyndává z auta nákup.
Hrubý pokračuje ve vyprávění: Milner dostával celý rok plat 25 000 československých korun měsíčně jako „zvláštní asistent“. V té době to bylo opravdu hodně peněz, vždyť na Karlově univerzitě, kde získal místo díky policii, měl plat pouhých 7000 korun měsíčně. Milner byl tedy v exilu finančně dobře zajištěný, jeho práce ovšem obnášela víc než jen výuku angličtiny. V padesátých letech používala Moskva Prahu jako centrum, z něhož vábila sympatizanty ze Západu a přivážela je na „mírové“ konference, hudební festivaly a setkání sovětských propagandistických organizací, například Mezinárodního svazu studentstva. Ve střetu komunismu se Západem byli tito lidé potenciálními členy páté kolony, které sám Lenin označoval jako „sympatizanty“, a dokonce jako „užitečné idioty“. Milner měl takové návštěvníky uvítat, a zatímco se jim věnoval a staral se jim o zábavu, ještě je pro své nadřízené špehoval. Bylo to v době, kdy významná skupina komunistů a levicově smýšlejících Australanů utvořila v Praze vlastní „komunitu“, sepisující pochvalné záznamy o svých zkušenostech. I o nich