Takže když přišel den, kdy zkrachovaly investice do akcií, které stařenky udělaly, a ty dvě drahé polovičky plakaly a Madge je donutila přiznat, že teď nemají dost peněz, aby uživily dva hladové krky, o třech ani nemluvě, Madge se prostě zvedla a řekla jim, že si jede do Chicaga vydělat na živobytí sama. Nechtěla být na obtíž. A udělala to. Začala se okamžitě balit. Strýc Dave jak se o jejím záměru dozvěděl, ihned se nechal slyšet, že na ni dohlédne – žije přece v Chicagu. A opravdu, byl tam, aby ji přivítal u vlaku, když přijel do depa.
Madge, ta mladá milá, byla v tom velkém městě zcela ztracena. Nebýt strýčka Davea, nevěděla by, co má dělat. Ten ji prostě naložil do drožky, a pak jí řekl, že ji odveze do pěkného místa ve svém hotelu, které pro ni zařídil. A vzal ji na místo na Wabash avenue a objednal něco, co přinesl černoch. A řekl jí, aby to vypila – ona, která nepoznala whisky nebo drogy od citronové šťávy to s důvěrou vypila.
A pak si ten starej hajzl hned sedne a řekne, že musí napsat dopis Madgeiným tetám a říct jim, jak je hodná a že se nesmí bát, že se ‘ztratí ve velkým městě’, nebo podobná slova. A strýček Dave do toho přidá něco o tom, že jí sežene pěkné místo, které ji velmi zaměstná, a že si nesmí dělat starosti, když jim nebude psát každý den.
“Tak a je to,” řekne a odejde poslat dopis, a mladičká Madge si lehne, protože se jí zatočí hlava. A když se probudí, je tma a ona se cítí tak divně. Pak si ta milá vzpomene, že musí být statečná a nesmí být osamělá ani se jí nesmí stýskat po domově, i když ten krásný
velký pokoj, který dostala, jí nepřipadá tak útulný a příjemný jako její malá vikýřová ložnice pod střechou v domku doma.
A tak si rozpustila své krásné zlaté vlasy a začala zpívat. A já, která díky své naivitě skončila v tom hotelu neřesti a svou přítomnost nijak neomlouvám… slyším ten zlatý hlas, jak se vznáší chodbami toho doupěte nepravosti, prostě se zvednu a aniž bych myslela na slušnost nebo na cokoli jiného, prostě mlátím do všech dveří a hledám majitelku toho nebeského hlasu.
A když uvidím tu krásnou dívku, její zlaté vlásky visící na podlahu, její velké oči, které se na mě dívají tak nevinně, zvednu se a rovnou jí položím otázku: „Proboha, co tady děláš, dítě?“
“Starej se o své věci,” mohla říct. Ale ona taková není. Místo toho se zvedne a vypráví mi tím nejnevinnějším způsobem o strýčkovi
Daveovi a Springfieldu a o dvou tetách, které vůbec nebyly tetami, ale jen jejími pěstounkami. A vypráví mi, jak ji strýček Dave přivedl na tohle krásné místo a chystá se jí sehnat práci.
“Práci, sakra,” vyhrknu a ona zrudne a vypadá vyděšeně. “Copak nevíš, že tohle je – hotel, nejstrašnější nevěstinec v tomhle velkém, prohnilém městě, kam jiné dívky jako tebe, například Margaret Burkleovou, unesli staří darebáci, aby je zotročili a připravili o jejich ctnost a nevinnost?”
Na to se zatvářila zmateně, jako by tomu nerozuměla, a já jsem neměla odvahu jí vylíčit vše v jasných barvách, protože jsem věděla, že bych mohla mít z toho v hlavě zmatek a přepadla by ji hysterie.
Tak jí jen položím ruku na hlavu a řeknu jí: “To nevadí, já ti odsud pomohu,” a pak vyklouznu ven a zavřu dveře.
Zavolám poslíčka, který má nějaké peníze na spropitné za pití a další věci z mého pokoje, a poprosím ho, aby proklouzl do kanceláře a
podíval se, kdo je přihlášený na pokoj 346. Věděla jsem, že to asi nezjistím, protože lišácké majitelky téhle staré prohnilé díry nevedou
běžnou účetní evidenci, ale kartotéku, aby mohly kartičku snadno
roztrhat a zničit, kdyby se je nějaký naštvaný manžel nebo rozzuřená manželka pokusili zatáhnout s důkazy k rozvodovému soudu.
Ten kluk to dole okoukne a vrátí se dvakrát rychleji, možná i díky tomu velkému spropitnému, co jsem mu strčila do ruky. Čekám, až něco řekne, a když to řekne, nemusela jsem se ho ani ptát, protože jsem to věděla předem.
“To je John Brown a manželka,” říká mi a mrkne na mě slavnostně a moudře.
“To mi stačí,” říkám mu. Pak neztrácím čas, ale skočím do civilních šatů a ženu se za tu malou holku se zlatými vlasy.
“Pojď se mnou – sbal se a vypadneme,” volám na ni.
“Proč? Co by tomu řekl strýček Dave?“
“Neřeš strýčka!” říkám, aniž bych se cítila svatouškovsky, “honem ven.”
Ta malá milá vypadá trochu zmateně, ale já se cítím tak pyšně a hřeje mě u srdce, když vidím, že mi věří a dělá, co jí řeknu. Naházím její věci do tašky, tak rychle, jak to jen jde, a zrovna když dojdeme ke dveřím, vlítne nahoru velký, tlustý, apoplektický starý Santy Claus a blafne:
“Co ty tady? Kam jdeš s tou holkou?”
“Mlč, ty starý zhýralče, strýčku Dave. Pusť mě ven a žádný kecy, nebo si o tobě s velkou radostí přečtu v ranních novinách,” povídám.
“Uklidni se. Můžeme se domluvit. Víš, co jsou ochotni zaplatit za její panenství.”
Musela jsem se přemoci ho praštit po tom jeho oteklém ksichtě. Než jsem mu stačila něco ostrého říct, všimla jsem si, že se k nám blíží