o Simonce, ta se jen potutelně usmívala, vše jí bylo jasné mnohem dřív než jemu.
“Ničeho se neboj, myslím, že Simonka pomalu ale jistě dostává rozum. A nebude to dlouho trvat, a zatouží po rodině, tak to zkrátka chodí. Musíme si jenom přát, aby jim to s Hynkem vyšlo. Je slušný, solidní a vypadá to, že by mohl mít Simonku rád. Nepřeji si nic jiného, než aby byla v životě šťastná,” uklidňovala paní Jarmila svého manžela a on byl rád, že mu mluví z duše.
Cítil, jak se s příchodem důchodu začíná měnit, měkne jako plastelína a stává se sentimentálním. Ochranné brnění, které si musel nasazovat v práci, z něho rychle opadává. Najednou si připadal bezbranný a zranitelný. Kus života zůstal ležet za ním, už nemělo smysl se k němu vracet. Hlavně se musí
postarat o své hosty, aby byli spokojení a pak si ve srubu vybuduje dokonalé rodinné zázemí. Vše je na dobré cestě, myslel si, když usínal.
Hynek se Simonkou neodešli spát s ostatními, zůstali sedět u dohasínajícího krbu a vyprávěli si. “Měli bychom jít také spát, zítra musíme na běžky vyrazit dřív než ostatní vstanou, pokud chceme jet sami,” řekl Hynek a zívl. “Máš pravdu, Hynku, jako vždycky, tak ještě poslední skleničku na dobrou noc, můžeme si připít třeba na nic,” odpověděla Simonka a zvedla sklenici s vínem. “Proč na nic?”, divil se Hynek. “No přece, kdyby mezi námi k něčemu došlo, tak aby z toho nic nebylo,” usmívala se Simonka, spokojená, že se jí podařilo Hynka popíchnout. “Tak to né, to se raději napijeme na všechno,” odpověděl Hynek a ťukl do Simončiny sklenice.
Pak už seděli tiše, zvolna usrkávali víno a pozorovali ohnivý tanec, odehrávající se za kovovou mřížkou krbu. Za okny byla tma, sníh přestal padat a oni si připadali jako dva trosečníci, uvízlí s lodí uprostřed bílého
oceánu. Hynkovi se Simonka líbila, byla tak živá, mladá a bezprostřední, ne jako ty zástupy mrtvých, kterými se musel zabývat v práci.
Situace, v které se ocitl, ho ale dokonale zaskočila. Žil sám, byl zvyklý na staromládenecký způsob života a vůbec ho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Teď poprvé o tom musel začít uvažovat. A vlastně proč ne, proč by měl zůstávat sám, ostatní jsou také ženatí a mají rodinu, jen Filip Formánek je vdovec. Možná, že s veselou Simonkou po boku mu jeho práce nebude připadat tak těžká a ponurá. Také Simonka přemýšlela o Hynkovi, připadal jí legrační, i když na něm nic legračního nebylo. To jen ona ho tak viděla pro jeho odlišnost od jejich bývalých nápadníků. Za svými předešlými milostnými experimenty by nejraději udělala tlustou čáru a vrátila se na začátek. Budu se o to muset pokusit, Hynek mi za to určitě stojí, přemítala v duchu a těšila se na další den, který spolu prožijí. V té chvíli ji návrat do Prahy připadal nekonečně vzdálený.
Hynek se Simonkou se brzy ráno vytratili, aby si mohli užívat samotu ve dvou. Ostatní, pomalu ale jistě, vzali na vědomí, že ti dva tvoří pár. Trochu je to zaskočilo, nikdo to ale nekomentoval, všichni nechávali věcem volný průběh. Major Ryšavý vyrazil dokoupit nějaké zásoby Naštěstí vlastnil silný terénní vůz, který si dokázal proklestit cestu závějemi a dokodrcat k silnici.
Formánek a Dvořák s Vlasákem se pustili do odklízení sněhu, byla to fuška, ale fyzická práce jim prospěla.
Den utekl jako voda a večer nastalo obvyklé deja vu. Společnost usazená kolem stolu, čekala na vyprávění posledních příběhů. Simonka s Hynkem se drželi za ruce, ale to představovalo jen nepatrnou změnu proti předešlým večerům. Všichni čekali s čím přijde Milan Vlasák, jehož minulost byla
zahalena tajemstvím. Na pražské kriminálce nepracoval dlouho, byl tam převelen z Brna, ale rychle se mu podařilo se zorientovat a zapadnout do
kolektivu. Major Ryšavý si ho oblíbil a s jeho pracovními výsledky byl
spokojený. Považoval ho za spolehlivého dříče a hlavně týmového hráče, nepředstavoval tak silnou individualitu jako ostatní. Předpokládal, že jeho příběh bude poněkud nudný, to se ale nemohl mylit víc, naprostý opak byl pravdou.
Přiznání k vraždě
Úderem pátý odpolední jsem vplula do ztemělýho sálu, teda vplula zrovna ne, spíš jsem se tam připloužila tím nejpomalejším tempem, jakýho jsem byla schopná. Nový černý šaty z umělýho hedvábí se mně lepily na tělo a vyhrnovaly se nad kolena. To mě dost znervózňovalo, ale ještě horší byly malý boty, na vysokým podpatku, který tlačily jako čert. Byla jsem připravená v potu tváře vydělávat si svým nebohým tělem na chléb svůj vezdejší.
Já teda nejsem žádná šlapka, která chodí za prachy, to v žádným případě. Živím se tím, že tančím s chlapama, zní to dost hrozně, ale je to tak. Mým úkolem je v privátním tanečním klubu Denisa lákat svýma bujnýma
vnadama osamělý mužský do sítí a přimět je ke zvýšený konzumaci alkoholu, což následně znamená vyšší tržbu pro mýho šéfa, živícího se provozem týto pochybný špeluňky. Není to žádný med, vím, co říkám, a můžete mi to klidně věřit.
Pracně jsem se vysoukala na vysokou barovou židli a rozhlídla se po prázdným sále. Času bylo dost, otvírá se až za hodinu, tak si můžu v klidu