Laura je jejich dcera, že jsou za ní zodpovědní, a že se o to postarají.“
Trpký tón jeho hlasu nenechal Stevii na pochybách o tom, co se nejspíš stalo pak.
„Celé měsíce jsem se snažil s ní vidět,“ pokračoval Fletcher. „Ale nepustili mě do dveří. Zabavili jí telefon, takže jsem jí ani nemohl zavolat nebo poslat zprávu. I jejím kamarádkám nařídili, aby mě ignorovaly a nemluvily se mnou. Jedna kamarádka je neposlechla. Řekla mi, že Laura chtěla, abych ji někam odvezl. Chtěla, abychom si to dítě nechali. Ale už nechodila do školy, a když jsem prošel kolem jejich domu, hrozili její rodiče, že na mě zavolají policii.“
„Muselo to pro tebe být hrozně těžké,“ řekla měkce.
„Nebylo to nic v porovnání s tím, když jsem o týden později zjistil, že se odstěhovali pryč. Neměl jsem tušení kam, a neměl jsem šanci se s Laurou jakkoli spojit. Trvalo celé měsíce, než jsem zjistil, co se stalo.
Jedné z jejích kamarádek se mě zželelo a řekla mi, že ji rodina přinutila, aby se toho dítěte vzdala, aby ho dala k adopci. A pak ji odvezli pryč, aby začala nový život. Kategoricky jí oznámili, že jestli se pokusí se mnou spojit, anebo mi řekne o dítěti, může zapomenout na to, že by jí financovali vysněné studium na vysoké. K čertu, ani mi neřekli, jestli to byl kluk nebo holka. Když jsem se to dozvěděl, byl táta pryč, a máma mi řekla, abych se o tom už nikdy znova nezmiňoval.“
Zhluboka si povzdychl.
„Jakmile jsem mohl, najal jsem soukromého detektiva, aby zjistil, co půjde. Byl to syn, ale adopční dokumenty jsou nepřístupné. Můžu jenom doufat, že jednoho dne můj syn bude chtít zjistit, kdo byl jeho biologický otec. Ale do té doby o něm nic nevím… a on o mně.“
Stevie vnímala jeho potlačovaný vztek na vlastního otce, že s ním nebyl, když ho nejvíc potřeboval, když potřeboval jeho podporu a vedení, nemluvě o žalu, který cítil, protože neměl přístup ke svému synovi. Ale nebylo nic, co by mohla říct, aby se cítil lépe.
Místo toho vstala a sklidila jejich talíře. Oba zjevně ztratili zájem o jídlo. Uvařila kávu pro Fletchera a sobě čaj, položila hrnečky na stůl a posadila se.
Fletcher dál seděl jako socha s rukama položenýma na dřevěné desce před sebou, a když před něj posunula šálek kávy, trhl sebou, jako by se právě probral z nějakého snu… nebo noční můry.
„Fletchere, je mi opravdu hrozně líto, čím sis prošel. Vím, jaké to je, přijít o dítě. Jako by ti někdo vyrval duši z těla.“
„Neměl jsem tušení, že jste s Harrisonem přišli o dítě. Zjistil jsem to až při smuteční řeči na jeho pohřbu. Muselo to pro vás oba být zničující. Sám vím, že neuplyne den, abych si nevzpomněl na svého syna. Ale možná teď budeš líp chápat, proč je pro mě naše dítě tak důležité, a proč potřebuju být součástí jeho života.“
„Ano, chápu to. Naprosto. Vlastně, abych k tobě byla upřímná, děsí mě, že budu mít další dítě, protože už vím, jak se věci můžou strašlivě zvrtnout. Slibuju ti, že o tom budu ještě přemýšlet, ale vážně si neumím představit, jak by to mezi námi mohlo fungovat, když žijeme šest set padesát kilometrů od sebe.“
„Můžeme to zvládnout. Vím, že to dokážeme, pokud se na tom budeme schopní dohodnout.“
Což znamená „když budu souhlasit s jeho požadavky“, pomyslela si trpce, ale pak tu nepříjemnou myšlenku vyhnala z hlavy. Fletcher nebyl její zesnulý manžel a navzdory všemu, co si o něm kdy myslela, byl nejspíš slušný chlap. Jistě, snažil se dostat to, co chtěl, a podle toho, co jí dnes vyprávěl, k tomu měl
i dobrý důvod. Ale v zásadě věděla, že chce najít řešení, které by pro oba mohlo fungovat. Jenže chtít neznamená změnit realitu, a tou bylo, že zatímco jeho rodinný podnik byl v Norfolku ve Virginii, celý její svět byl tady, v Ashevillu v Severní Karolíně.
„Můžeme si o tom promluvit ráno. Teď bys měl vyřešit svoje ubytování. Pokud…“
„Pokud?“
Stevie na vteřinku zavřela oči, než mu odpověděla. „Pokud bys nechtěl pokoj tady u nás.“
Zvedl obočí v pobaveném gestu, které už začínala důvěrně znát. „Já myslel, že máte plno.“
„Trochu jsem přeháněla. Tvoje apartmá je volné, jestli ho chceš.“
„Jsi si jistá? Nerad bych ti komplikoval život.“
„Fletchere, prostě se do toho pokoje nastěhuj, ano?“ odpověděla podrážděně.
„Díky. Jsem ti za to vděčný. A promluvíme si znovu ráno? U snídaně?“
„Ano. Jen potřebuju vyprovodit pár hostů na kyvadlovou dopravu, která je doveze na sjezdovku, ale pak jsem jenom tvoje.“
Podíval se na ni a Stevie okamžitě zalitovala své volby slov.
Celá jeho? Co by udělal, kdyby byla celá jeho? Zopakoval by to, co se stalo, když tu byl naposledy?
Podbřiškem jí projela vlna touhy a rozpálila jí všechna nervová zakončení v těle. Přinutila se odtrhnout od něj pohled.
Ne, tohle už se nesmí opakovat. Bylo by to šílenství. Bez ohledu na to, jak moc ji přitahoval, se nijak nezměnilo její odhodlání zůstat nezávislá.
Do rána její odhodlání ještě zesílilo. Když odvezla hosty k autokaru, který je dopraví na sjezdovku, cítila se dost obrněná, aby Fletcherovi odolala, bez ohledu na to, jak pádné se jeho argumenty budou zdát.