Umění politické strategie (Ukázka, strana 99)

přijat na ruském území. Velvyslanec Majskij tuto možnost sice kategoricky nevyloučil, avšak naléhal na de Gaulla, aby si tento krok před vyslovením oficiální žádosti pečlivě rozmyslel. De Gaulle nejspíš neměl v úmyslu přemístit Svobodné Francouze na ruskou půdu, spíše jen zkoumal možnosti do budoucna a chtěl dát Stalinovi najevo, že SSSR představuje principiální součást jeho dlouhodobých plánů.

De Gaulle chápal, že se jeho vize bude muset bez přílišného otálení uskutečnit přímo ve Francii. Pečlivě se na tuto bitvu připravoval. Poté, co v září 1941 vznikl Národní výbor Svobodných Francouzů (Comiténationalfrançais, CNF), vytvořil právní struktury, jež by bylo možné v náležitou chvíli přesunout do vlasti. Jelikož CNF nezahrnoval žádnou legislativu ani soudy, využíval – v souladu s francouzskou historickou tradicí – k vydávání „zákonů“ a výnosů bulletin (Journal o ciel).* Kromě toho de Gaulle setrval v těsném kontaktu s početnou londýnskou utečeneckou komunitou a prezentoval se před ní jako ztělesnění skutečné Francie. Jeho legitimitu nikdo nezpochybnil, naopak k sobě připoutal okruh význačných obdivovatelů. A nakonec si též pěstoval stoupence v metropolitní Francii a ucházel se o přízeň mnoha odbojových skupin včetně komunistů.

Pouto, které drželo všechny tyto elementy pohromadě, představoval jeho charakter: byl autoritativní, odtažitý, vášnivý, vizionářský a vypjatě vlastenecký. Když se 18. června 1942 v londýnské

Royal Albert Hall konalo shromáždění ke druhému výročí vzniku Svobodných Francouzů, de Gaulle prohlásil:

Až bude náš úkol hotov a naše úloha završena v návaznosti

na všechny, kdo Francii sloužili od úsvitu dějin, a předjímajíce všechny, kdo jí budou navěky sloužit v budoucnu, řekneme Francii jednoduše jako [básník Charles] Péguy: „Matko, pohleď na své syny, kteří za tebe bojovali.“146

Tato neochvějná, takřka mystická oddanost byla nezbytná k tomu, aby Svobodní Francouzi zdolali následující překážku.

* Journalo ciel existoval od sklonku druhého císařství (1869) a po celou třetí republiku; svou verzi měla i vichistická Francie. Dnes se jedná o elektronickou publikaci.

Střet v severní Africe

Osmého listopadu 1942 se americké a britské síly v rámci operace Pochodeň vylodily ve Francouzském Maroku a na ohromné ploše Alžírska. Trojice pobřežních regionů Alžírska nebyla pod koloniální správou, nýbrž úředně tvořila départementy Francie, součást jejího území.* Alžírsko mělo pro Spojence strategický význam už proto, že jeho území bylo základnou početného vojska, které bylo možné naverbovat a navýšit s jeho pomocí objem spojeneckých sil při invazi do Evropy. Pro Svobodné Francouze tu však vystoupila do popředí především otázka vládnutí ve Francii. Síla, která z vnitroalžírských střetů vyjde vítězně, bude mít zřejmý nárok na to, aby po válce utvořila legitimní vládu kontinentální Francie.

„Anglosaské“ síly, jak je de Gaulle označoval, neměly zájem postoupit takto důležitou oblast těžko zvladatelnému předákovi Svobodných Francouzů. O svých plánech ho neinformovaly – dozvěděl se o invazi ex post. Především však s sebou Spojenci do Alžírska přivezli možného de Gaullova rivala.

Generál Henri Giraud, veterán z první světové války, velel při tažení v roce 1940 francouzské armádě v Nizozemsku. Padl do zajetí a byl uvězněn poblíž Drážďan v náhorní pevnosti Königstein, odkud v dubnu 1942 ve svých třiašedesáti letech uprchl, když se spustil z padesát metrů vysokého ostrohu na laně. Odvážným útěkem upevnil svou již tak hrdinskou pověst,147 již si vydobyl předchozím útěkem z německého zajateckého tábora za první světové války. Po návratu do vichistické Francie se Pétaina marně snažil přesvědčit o tom, že Německo válku prohraje a Francie by měla přejít do tábora Spojenců. Pétain sice Giraudovy argumenty nepřijal, avšak odmítl ho vydat do Německa. Pátého listopadu 1942 Girauda vyvezla britská ponorka

* Pobřežní regiony Oran, Alžír a Constantine měly status francouzských départementů v letech 1848–1957. V letech 1955–1957 k nim přistoupil département Bône. Pouštní oblasti Alžírska mimo pobřeží nebyly nikdy považovány za součást „metropolitní Francie“.

pod nominálním americkým velením z Francie na Gibraltar. Devátého listopadu po sérii vylodění v rámci operace Pochodeň odletěl Giraud do Alžíru, kde se ho Roosevelt i Churchill snažili obestřít vůdčí aurou.

Během tohoto klíčového střetu o politickou legitimitu se v Alžíru nacházel i třetí pretendent, velitel vichistického námořnictva admirál François Darlan, který do země přijel krátce před spojeneckým vyloděním, navenek na návštěvu za nemocným synem.

Šlo o úvodní krok Pétainova odtržení od Němců? Nebo o způsob, jak zorganizovat obranu Alžírska proti možné anglo-americké invazi? V takto mnohoznačné situaci mohly role kolaboranta a vlastence splynout. Desátého listopadu se Eisenhower z pozice vrchního velitele spojeneckých sil rozhodl využít Darlanovy přítomnosti, vyjednat s vichistickými silami příměří a jmenovat ho vysokým komisařem Francie v Africe výměnou za součinnost se spojeneckým tažením v severní Africe.

Darlan ve funkci setrval jen jednačtyřicet dní: na Štědrý den ho zavraždil pachatel, jehož motiv se nepodařilo odhalit. Na Darlanově odstranění měly zájem všechny svářící se strany a žádná se ke skutku nepřihlásila.

Hlavním de Gaullovým rivalem tak zůstal Giraud, který reprezentoval snahu vichistické Francie o vykoupení.

Dříve než se spor mezi oběma generály mohl rozvinout, sešli se v lednu 1943 v Casablance Roosevelt a Churchill se svými týmy, aby připravili další anglo-americkou válečnou strategii a vyřešili –z Rooseveltova pohledu – hádku mezi oběma francouzskými primadonami. Svůj názor na věc Roosevelt de Gaullovi předložil 22. ledna, kdy se setkali poprvé. Prosazoval de Gaullovu noční můru, tedy anglosaskou svěřeneckou správu osvobozené Francie:

Prezident opět naznačil, že francouzskému lidu v danou chvíli schází moc ke stvrzení jeho suverenity. Upozornil, že je proto nutné uchýlit se k právní analogii „svěřenectví“ a že podle jeho

názoru spojenecké státy, jež v danou chvíli bojují na francouzském území, bojují za osvobození Francie a měly by politickou situaci kontrolovat pro francouzský lid ve formě „svěřenectví“.148

Ukázka elektronické knihy