jediná věc na světě, na kterou stálo za to se dívat, a tím méně muž jako Castor. Jako by ho tak zasáhla, že nedokázal odvrátit pohled ze strachu, aby něco nepropásl.
Zalila ji vlna žáru, ale také hněv, protože jak se opovažuje na ni takhle dívat, když jí řekl, že mezi nimi nic nebude? Jak se opovažuje hledět na ni, jako by ji chtěl, když odmítl veškeré její návrhy?
V minulosti se vždycky ovládala, protože nechtěla přidělávat Annabel starosti. Už tak měla těžký život, tak proč jí ho ještě zhoršovat?
Jenže Castor nebyl Annabel. Možná představoval rytíře v zářivé zbroji, ale taky byl bohatý a privilegovaný, a i když hrál podobné hry se ženami, které mu doslova padaly k nohám, s ní má smůlu. Nedovolí mu to.
Možná nebyla jednou z těch, které se snažil zachránit svým posláním, a mohla být klidně úplně obyčejná, ale pořád byla člověk. A měla city.
A byla unavená tím, jak si s nimi zahrával.
Proto zvedla bradu a setkala se s Castorovým pohledem, zatímco k němu pomalu kráčela uličkou.
Sledoval každý její krok a oči mu těkaly od věnečku ve vlasech, přes odhalená ramena k hrudníku a bokům a zase zpátky.
Zlostně ho probodávala pohledem, že se na ni pořád takhle dívá, a srdce jí bušilo čím dál rychleji. Dokonce se jí začaly potit dlaně. Štvalo ji, že mezi nimi opět začíná praskat nevybouřená energie, která jako by rozpínala samotné stěny kaple.
Zastavila před oltářem a zahleděla se mu do očí. Měla na jazyku tisíce příkrých slov a všechna je chtěla vychrlit, ale tím by mu jen dala najevo, jak moc jí ublížil. O nic takového nestála.
Takže raději mlčela a nasadila něco, o čem doufala, že je chladný pohled.
Castorovi zajiskřilo v očích.
Věděl, že to je hloupá otázka, už ve vteřině, kdy ji vypustil z úst. Prozrazovala příliš mnoho. Ale přesto byl vztek jedinou emocí, která v tu chvíli dávala jediný smysl.
Vztek, že ve chvíli, kdy se objevila ve dveřích kaple, s kyticí, kterou vlastnoručně nasbíral, a v jednoduchých bílých šatech, které dokonale zvýrazňovaly její nádherné křivky, vyletěla všechna jeho sebekontrola oknem.
Vypadala mladě, nevinně a naprosto překrásně. Jako bohyně Persefona.
Což z něj dělalo Háda, který ji stáhl do podsvětí.
Ne. Nikam ji nestáhne.
Včera si dával velký pozor, aby se od ní držel co nejdál. Zaměstnával se organizováním detailů svatby a mluvil s lidmi z PR, aby se ujistil, že se do tisku budou šířit jen takové zprávy, které chtěl. Dost reálné na to, aby si všichni mysleli, že je to skutečnost.
Také se spojil s jedním ze svých kontaktů, aby zjistil, jak je novinka o jeho sňatku přijata v nejužším kruhu obchodníků s lidmi, který se snažil infiltrovat. Opět se mu dostalo příznivé odpovědi.
Doufal, že mu čas o samotě poskytne odstup a touha po ní se zmírní, nebo vzroste jeho sebekontrola.
Přikázal Nikovi, aby na ni dával pozor a všechno se zdálo v pořádku. Ale těsně předtím, než odešel do kaple, mu komorník sdělil, že nenosí jeho prsten. A Castor zjistil, že naprosto směšně zuří.
Nechápal to. Nebyla jeho skutečná snoubenka, takže ať už si ho navlékla nebo ne, nemělo by na tom záležet. Potřeboval, aby ho měla kvůli fotkám, ale to klidně počká až po obřadu. Nemusela ho mít už před ním.
Přesto byl naštvaný.
A vypadalo to, že není sám. Jak stála vedle něj,
„Proč nemáš můj prsten?“
zahlédl v Gloryiných očích oheň, podpořený ještě odhodlaně vystrčenou bradou.
„Nemám ho, protože nechci,“ odpověděla úsečně.
Castor ucítil náhlý příval energie a vnitřní dravec zareagoval na její výzvu.
Tohle není správné místo na hádku.
A už vůbec, když se potácel doslova na hraně.
Přesto si nemohl pomoct. „Souhlasila jsi, že se staneš mojí milující snoubenkou.“ Neobtěžoval se zmírnit tón. „A to zahrnuje nošení zásnubního prstenu.“
Glory povystrčila bradu ještě víc. „Možná bych si ho vzala, kdyby se ten milující snoubenec včera obtěžoval se mnou alespoň mluvit, ale protože to neudělal, rozhodla jsem se nechat jeho hloupý prsten na stole.“
Ach, takže se jí nelíbil jeho odstup.
Nezáleží na tom.
Nemělo by. Ale záleželo.
Lehce zrudla a oči jí hněvivě potemněly. Castora zasáhl další elektrický výboj. Vztek jen zasyčel, zatímco touha se prohloubila.
Byla by chyba se tomu pocitu poddat. Chyba vydat se mu napospas. A přesto nedokázal myslet na nic jiného, než že už je to hodně dávno, co na něj žena hleděla s něčím jiným než se strachem nebo vykalkulovaným chtíčem v očích. Gloryin upřímný hněv ho vzrušoval způsobem, jakým by asi neměl.
Vydržel její pohled. „Podej mi ruku,“ přikázal a sáhl do kapsy pro krabičku se zásnubním prstenem.
Na vteřinu si pomyslel, že neposlechne, a částečně si to i přál, aby měl omluvu něco podniknout. I když si nebyl jistý co. Jenže Glory se jen ušklíbla a zvedla ruku.
Kněz je oba nesouhlasně pozoroval, ale Castor ho ignoroval. Vyndal prsten z krabičky, navlékl jí ho a prázdnou ji vrátil zpátky do kapsy.
Objednal ho ještě v L.A. a příliš o něm nepřemýšlel.