Cenzo měl silný pocit, že není zvyklý se sám v sobě nevyznat.
Bylo lepší, když se soustředil na Josselyn, spíš než na sebe. a to dělal rád.
možná to bylo jediné, co si opravdu užívá. a možná je to odpověď na záhadu jeho vlastní identity.
„Co dělá váš manžel, když jezdíte na měsíc dlouhé výlety na místa, jako je tohle?“ zeptal se jednoho večera, když spolu seděli v jednom z pokojů vedle kuchyně, protože venku bylo příliš větrno na to, aby jedli venku. obvykle přišla za ním do kuchyně, když připravoval večeři, a posadila se tam a on si na oplátku přinesl jídlo ven k ní. Jedli spolu, zdálo se to jednodušší.
a ačkoli Josselyn své pozvání už znovu nezopakovala, také ho nezrušila.
Cenzo si každou chvíli říkal, jak mohl kdy nacházet radost v obsluhování, když mu působilo až příliš mnoho potěšení posunování hranic, což by správný zaměstnanec rozhodně dělat neměl.
Možná ti působí potěšení posunování hranic právě s ní, namítl hlas v jeho hlavě.
Cenzo neměl problém tomu uvěřit.
„ myslím, že můj manžel má nekonečnou kapacitu zabavit se sám, stačí mu k tomu účet v bance,“ odpověděla Josselyn temnějším tónem než obvykle. „ někteří muži jsou už takoví. Všechno je pro ně o tom, co se dá prodat nebo koupit. Jediné, v čem nacházejí radost, jsou věci, pokud tedy vůbec něco. a není to o penězích, protože můžeš mi věřit, takoví jich mají víc než dost.“
„ muži jsou lovci,“ pokrčil rameny Cenzo. „Když si nemusejí ulovit večeři, loví něco jiného.“
Josselyn se na něj zvědavě podívala. „ a co lovíš ty? Vzpomínáš si?“
„ nevzpomínám,“ zavrtl hlavou Cenzo, ale pro
jednou ho to netrápilo. „ a le jsem si jistý, že ať už to bylo cokoli, byl jsem v tom opravdu dobrý.“
Líbilo se mu, jak se pak zasmála, jako by ji to potěšilo, i když ho to trochu mátlo. a si proto, že si uvědomil, že bez ohledu na to, jak vysoká je zeď, jež ho dělí od jeho vlastních vzpomínek, od podrobností z jeho života, je si jistý, jaký je. Jaká je jeho podstata jako člověka, jako muže. naprosto jistý.
a jak tam tak seděl a přemýšlel o té jistotě a Josselynin smích se nad nimi vznášel jako hudba, Cenzo náhle přišel na to, jak jeho život bude dávat zase smysl.
Konečně.
Je to takový trojúhelník. Je tu ten prsten na jeho ruce, který mu – jak mu Josselyn vysvětlila – má připomínat slib, jenž složil. Je tu ten jeho závazek, jeho role – sloužit jí, starat se o ni. a třetím vrcholem toho trojúhelníku, ten nejdůležitější bod, je sama Josselyn. Jeho signora, jeho paní. nádherná žena, jejíž smích je jasnější než slunce, žena, jejíž pouhý úsměv jeho směrem způsobil, že se mu něco v hrudi pevně stáhlo.
už viděl smysl svého života. a krásu v něm. a možná tohle je recept na štěstí, na radost – možná to je právě ta radost, kterou podle ní vždycky nacházel ve své práci.
možná na té práci jako takové nezáleží, klíčem je ona sama.
Cítil, jak se v něm při tom pomyšlení něco probudilo, jako by nějaké zvíře zvedlo hlavu a zařičelo, něco jako drak. a on věděl, že je to pravda.
„Je skvělé, že ti ani taková rána do hlavy nesebrala vnímání sebe sama,“ poznamenala Josselyn vlídně, i když to řekla tónem, jenž naznačoval, že si možná nemyslí, že je to až tak dobře.
„Když člověk ztratí paměť, mělo by to vnést do jeho života jisté projasnění.“ Cenzo se uvolněně opřel do opěradla a nespouštěl z ní oči. „takže bych se vlastně měl stát víc tím, kým skutečně jsem, ne míň.“
Josselyniny tmavé oči jako by pro něj byly v tu chvíli ještě záhadnější. „to je to, oč tu běží, že? Jsou tací, kteří jsou přesvědčeni, že člověka jako osobnost určuje soubor jistých neměnných charakteristik, které má od narození. Jiní ovšem soudí, že nás utvářejí naše životní zkušenosti. Je to odvěká debata o vrozené či získané povaze a obávám se, že v ní nikdy žádná ze stran nezvítězila.“
„Ve filozofii se nevyznám,“ potřásl hlavou Cenzo, „ale i když si nedokážu vzpomenout na podrobnosti ze svého života, zjišťuji, že to, jak sám sebe znám, zjevně není na mé paměti závislé.“
„ty jsi muž s neobyčejným povědomím o sobě samém, Cenzo.“ Řekla to tiše a zdálo se, že skleničku svírá pevněji než obvykle. „Vždy jsi byl.“
„ a váš manžel?“ zeptal se. musel přiznat, že pro něj bylo těžké si představit, že nějakého má. nelíbilo se mu, že je vdaná. a nemělo smysl předstírat, že jeho neochota přijmout to jako fakt nesouvisí s další, ještě temnější pravdou. ž e ji chce, bez ohledu na to, že má manžela. t ím to všechno začínalo i končilo, protože už teď měl pocit, že je jeho. Cenzo mohl jen doufat, že na něm není vidět, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají, když na ni tak zíral. „Jistě jste si ho vybrala právě pro jeho vlastní unikátní soubor… neobyčejných vlastností.“
Josselyn zamrkala a obličejem jí přeběhl výraz, který nedokázal rozšifrovat. pomyslel si, že vypadá téměř… nervózně. Dokonce rozrušeně. a le pak sklopila řasy a když je znovu zvedla, ten výraz byl pryč, jako by tam nikdy ani nebyl.
„ ž ijeme s manželem odloučeně,“ vysvětlila mu