„Půjčka?“ Lili byla zděšená. Od malička jí rodiče vštěpovali, že půjčit si peníze je to poslední, co může člověk udělat. Jen když někomu sahá voda až po krk, pak o tom lze začít uvažovat, ale lepší je to nedělat ani v tomhle případě.
„Nebuď tak vyděšená!“ Emil se na ni díval, jako by ona byla tím, kdo zkazí veškerou radost. „Je to naprosto normální. Každý to dělá.
Dobře jsem to promyslel. Jestli mám mít nějakou šanci jako fotograf, potřebuju pořádný fotoaparát. Je to investice do naší budoucnosti.“
A když viděl, že Lili rozhodně nepřesvědčil, dodal: „Dneska člověk musí také něco riskovat. Nemyslíš? Tady. Prohlédni si ho.“
Podal jí fotoaparát. Díky zaobleným hranám jí hladce vklouzl do dlaně. Legendární objektiv byl zakryt kulatým černým krytem. Na horní straně se nalézala stříbrně zbarvená kolečka, kterými se dalo otáčet.
„Podívej,“ spustil Emil a ukázal na jedno z koleček, „tady se nastavuje vzdálenost. A tady se zaostřuje. Tady je spoušť a tímhle malým hledáčkem se dívá skrz. Chceš si to zkusit?“
„Ach, Emile,“ řekla Lili s hlubokým povzdechem. Neodvážila se zeptat, jak vysoko se její snoubenec kvůli tomuto překrásnému, praktickému přístroji zadlužil. Snad se neupsal k příliš vysokým úrokům. Lili polévalo horko, když na to pomyslela. Pak si vzpomněla, co řekl pan Szafranski. Poradil bych mu, aby si pořídil lepší fotoaparát. Se starou krabicí se dál nedostane. Možná jsem až moc úzkostlivá, pomyslela si.
A pak Emilovi pověděla, že ho nechce vidět nikdo menší než sám velký Kurt Szafranski.
O několik hodin později seděla v kuchyni a právě vyťukávala pod svůj první román slovo „konec“. Ručičky hodin nad příborníkem ukazovaly dvě hodiny dvacet minut, Lili však nepociťovala únavu.
Dokázala to. Lhostejno, co se s ním stane – napsala celý příběh o dvě stě devadesáti osmi stranách. Vlastní děj, postavy, které sice existovaly jen na papíře, avšak v průběhu týdnů jí přirostly k srdci. Stvořila skutečný celý malý svět. Jako by to byli přátelé, s nimiž doufala,
trpěla a radovala se, ačkoliv překážky do cesty dvěma zamilovaným postavila ona sama a ona sama také určovala, co se stane dál. Avšak od jistého okamžiku se jí zdálo, jako by protagonisté sami rozhodovali, co udělají dál, jako by žili a dýchali. A Lili nemusela dělat nic jiného než s nimi pomocí hbitých prstů na klávesnici udržovat krok.
Ach, jaká krásná zkušenost. Ale přes euforii cítila i něco jako bolest. Bolest a smutek z rozloučení, neboť cesta byla u konce. Sice si toužebně přála dílo dokončit, ale přesto to byla škoda.
Jestlipak to Vicki Baumová cítí stejně? Nebo to člověk pociťuje tímto způsobem jen u své prvotiny? Změní se všechno, když se psaní románů stane povoláním? Ne, tomu Lili nevěřila. I ona snila o tom proměnit psaní v povolání. Ne přepisovat nebo opravovat to, co napsali jiní, nýbrž zhmotnit na papíře vlastní myšlenky.
„Ty jsi ještě vzhůru?“
Tentokrát to byla Gundi, kdo přišel do kuchyně. Mnula si oči a v noční košili vypadala jako malý anděl.
„A ty? Nemůžeš spát?“ odpověděla dotazem usmívající se Lili.
Gundi zavrtěla hlavou. „Jsem tak rozrušená,“ přiznala sestře. „Co když to bude v té rodině hrozné?“
Lili odsunula židli od stolu a přitáhla si Gundi na klín. „Nebude,“ prohlásila rozhodným tónem. „Jsi tak líbezné stvoření, na tebe člověk prostě musí být milý.“ A když viděla, že se Gundi uklidnila, dodala: „A kdyby to bylo moc hrozné, tak prostě odjedeš. Nebo mi napíšeš a já pro tebe přijedu.“
„To bys udělala?“
„Samozřejmě,“ ujistila ji Lili, přestože neměla ani ponětí, z čeho by zaplatila jízdenku do Paříže. Nějaká cesta by se, jako vždy, našla. Nikdy v životě by svou sestru nenechala ve štychu, kdyby ji opravdu potřebovala. „Ale na něco takového nemysli. Zcela určitě to bude dvanáct báječných týdnů. Upřímně, závidím ti. Kdybych mohla jet do Paříže, neváhala bych ani vteřinu.“
Gundi se k ní přivinula, jako to dělávala dřív, když byly ještě malé. Lili vdechovala důvěrně známou vůni své sestry a bylo jí jasné, že ji bude hrozně postrádat.
„Pracuješ na svém románu?“ zeptala se Gundi a vstala.
„Představ si, je hotový,“ prozradila jí Lili a najednou ji přepadl neklid. Co když za nic nestojí? A pak dostala nápad. „Pomohla bys mi?“ zeptala se sestry. „Chtěla by sis ho přečíst jako první? A upřímně mi říct svůj názor, i kdyby sis myslela, že je nepodařený?“
Gundi jí seskočila z klína a zatleskala rukama. „Och, to bych udělala moc ráda! Už dávno jsem se tě chtěla zeptat, jestli si ho smím kousek přečíst, ale netroufla jsem si.“
„No, no, jindy nebýváš tak nesmělá,“ smála se Lili a konečně vytáhla ze stroje poslední list. Pak papíry sklepala a srovnala do úhledného štůsku. Ještě jednou se podívala na titulní stránku s nadpisem Láska při úplňku. Nezní to krásně?
„Tady,“ řekla a podala rukopis Gundi. „Ale dávej pozor, aby si rodiče ničeho nevšimli. Kdyby zjistili, že bláznivé plány nemá jen Emil, ale i já…“
„Bez obav,“ ujišťovala ji Gundi naplněná pýchou. „Nikdo si ničeho nevšimne. Slibuju. Jupí!“ zajásala a dala Lili mlaskavou pusu. „Jsem na tebe tak pyšná.“
„A já na tebe,“ odpověděla pohnutě Lili. „A teď už pojď spát. Nebo ještě nakonec vzbudíme maminku. Máš pro román nějakou dobrou skrýš?“
„Dám ho ke svým starým panenkám,“ prohlásila Gundi s vážnou tváří. „Tam už se dávno nikdo nedívá.“
„Co je to s vámi, Lili?“ zeptala se Vicki Baumová následujícího rána, když při opisování článku pro literární přílohu udělala Lili už třetí překlep. „Špatně jste spala? Vypadáte dnes tak roztržitě.“
Lili polkla. Měla by své nadřízené povědět o rukopisu? Ale jakkoliv byla jinak srdnatá, prostě se toho neodvážila. Dnes na to není vhodná doba, řekla si. Protože dnes…
„Ach, já vím, co je to s vámi,“ řekla Vicki Baumová a podívala se na ni pohledem zpola vyčítavým a zpola chápavým. „Váš snoubenec má dnes audienci u našeho milého pana Szafranskiho, že ano?“
Ukázka elektronické knihy