Dohnal ji až venku před budovou.
„Kamilo?“ vypravil ze sebe zmateně.
Otočila se. Také v její exotické tváři se zračilo překvapení. Pár sekund na sebe rozpačitě hleděli, jako kdyby ani jeden z nich nevěděl, jak začít. První zareagovala Kamila, která řekla: „Ahoj,“ a políbila ho na tvář.
„Ahoj,“ zopakoval jak hrdina filmu Černý Petr, pak se ale vzpamatoval. „Ty ses vrátila?“
„Jsem tu jenom na otočku. Maminka vážně onemocněla.“
„To je mi líto,“ řekl účastně. Na jazyku měl však otázku, kterou se bál vyslovit.
„Byla jsem tu jen pár dní, zítra odjíždím.“
Déjà vu. Chyba v matrixu.
„Přesně tohle jsi řekla i loni,“ narážel na to, co tehdy po oznámení následovalo.
„Já vím,“ pousmála se.
Z jejích černých očí však Roman nedokázal nic vyčíst. Úporně se bránil dotazu, který se rovnal výčitce.
„Neozvala jsem se ti, protože by to nemělo smysl, promiň.“
„Proč?“ zeptal se jako hlupák.
„Protože by pro mě bylo těžší odjet. Chci si uchovat krásnou vzpomínku na naši noc, ale můj domov je teď tam, kde mě nejvíc potřebují.“
No future, jak zpívají Sex Pistols. Věděl, že má pravdu. Ztěžka vzdychl, další otázky byly zbytečné. A na to, jak přicestovala, kam se vrací a co tam dělá, se ptát raději nechtěl.
„Tak jo, tak se opatruj a piš mi, prosím tě. Bojím se o tebe, ty bláznivá Kurdko.“
Tentokrát ho objala a políbila na ústa. Chvíli se vroucně líbali, jako kdyby kolem nich necourali lidé s taškami, jako kdyby tu nestál chrám konzumu, ale byla tady jen pustá betonová plocha se sochou soudruha Gottwalda jako před pětadvaceti lety. Nakonec ho pohladila po strništi, otočila se a spěšně odcházela.
Chvíli trvalo, než se zastavený film jménem „realita“ kolem Romana rozpohyboval.
Kapitola 49
O něco delší pauzu si dal dole v autě. Načal zakoupené kamelky a poslouchal Rammstein. Doufal, že mu těžkotonážní hudba pomůže Kamilu vyhnat z hlavy alespoň do té míry, aby Lenka nepoznala, že se střetl s někým, kdo s ním citově zacloumal.
Jeho přítelkyně však měla jiné starosti. Nedlouho před ním se vrátila z Loučky, kde strávila celou neděli, a bylo na ní vidět, že ji návštěva rozhodila. U narychlo připravené večeře mu poreferovala, že jsou rodiče rozhádaní, matka prý dokonce vyhrožovala otci, že se s ním rozvede. Lenka nabyla dojmu, že se před jejíma očima odehrálo divadelní drama, jehož účelem bylo přetáhnout dceru na jednu či druhou stranu.
Roman dění na Loučce nekomentoval. Zastával názor, že se partneři nemají do rodinných problémů toho druhého plést, takže se z něj stal spíš posluchač než komentátor či rovnou poradce. Seděli v obývacím pokoji ve světle stojací lampy. Roman chvíli přemýšlel, že zhasne, ať situace nepřipomíná filmový výslech.
„Jak jde vyšetřování? Objevilo se něco nového? Souvisí Dořina smrt s Krystiným zmizením?“ začala se vyptávat Lenka. „Je to šílené. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Zatím toho máme málo. Každopádně smrt Doroty Kohutové vyšetřujeme jako vraždu. Potřebuju se tě ale ještě na něco zeptat.“
„Na co?“ zdvihla obočí. „Všechno přece víš.“
„Co se Krystě přihodilo mezi šestou a sedmou třídou?“ zeptal se a snažil se, aby otázka nezněla dramaticky.
„Jak to myslíš? Na co narážíš?“ nechápala.
„Kohutová řekla svému příteli, že se v té době chování vaší kámošky Kristýny významně změnilo.“
Lenka vyslala k Romanovi dlouhý pohled, jako kdyby se chtěla ujistit, že jí Roman nevyčítá zatajení důležitých informací.
„Jak to souvisí s případem?“ pronesla nejistě.
„To zatím nevím,“ přiznal, „ale fakt, že do sedmičky byla Krysta veselá, bezstarostná holka a potom se propadla do nějakého smutku či co, potvrzují i fotografie, které jsme našli v Dořině bytě.
Vzhledem k tomu, že se jedná i o rodinné fotografie Kristýny Juránkové, vyvstává otázka, jak se k nim Kohutová dostala.“
„No ode mě je nemá,“ reagovala skoro dotčeně Lenka.
„Nic takového jsem neřekl. Zajímá mě hlavně to, jestli se Krysta opravdu tak změnila a proč. Byly jste přece nejlepší kámošky, ne?“
„Když jí bylo dvanáct, tak se její rodiče rozvedli a Juránek si přivedl domů novou ženskou. Krysta to nesla těžce. Macechu nenáviděla. Kdy to přesně bylo, nevím. Je ale možné, že se to stalo mezi šestkou a sedmičkou.“
„Oukej,“ ukončil výslech Roman. „Promiň, musel jsem se zeptat.“
„V pohodě, zkusím prohledat svoje fotky z té doby,“ řekla, ale pohodově to neznělo.
„Nepůjdeme radši do postele?“ navrhl smířlivě Roman.
„To je tvé řešení? Včera jsi se mnou skoro nemluvil a dnes mě vyslýcháš, jako kdybych ti schválně tajila něco důležitého.“
Když domluvila, rozplakala se. Roman se ženských slz děsil. Zvlášť těch, jež se kutálely z očí, které měl moc rád. Raději by zápasil s bojovníkem MMA, než viděl Lenku plakat. Vstal z křesla, přisedl si k ní na gauč a objal ji.
„Tak jsem to zrovna nemyslel,“ políbil ji do vlasů. „Nezapomínej, že sis mě najala jako soukromé očko, abych ti našel kamarádku.“
„Ty promiň,“ hlesla a položila mu hlavu na kolena.
V duchu si připomněl slova kurdské bojovnice, že člověk je doma tam, kde ho potřebují nejvíce.
Pro něj to znamenalo tady a teď.
Kapitola 50
Od rána do mizerného oběda úředničil, což znamenalo, že trápil sebe i klávesnici počítače zlostnými údery bříšky obou ukazováčků. Poté co zhltl hrachovku s rohlíkem dole v kantýně, vydal se obeznámit svou šéfku a státní zástupkyni s průběhem vyšetřování.
Kladly mu otázky, na které zatím neznal odpovědi. Zdálo se, že Roubalové nedochází, že od smrti Kohutové uběhly teprve dva