podmínkách, často bez denního světla. Tak kdo koho vykořisťoval? Kapitalisti pracující, nebo stát proletáře?
„Buď zticha, Josefe, jestli o tomhle chceš mluvit, pojď radši do koupelny, pustíme si vodu, ať to nikdo neslyší.“
„Elzo, ty jsi vážně naivní. Slyší všechno a vždycky. To pouštění vody je blbost.“
Citově se úplně rozklížil. Největší něhu dával najevo Elmě a svým zbraním. Kulovnice mu zabavili, a tak mohl střílet jenom z brokovnice, uchovával si je v loveckém pokoji jako to nejcennější, co má. Editka žadonila o pozornost, ale ta byla velmi chabá, jako by zapomněl, že má děti. O sobě ani nemluvím. Olga byla ještě malá, visela na mně a nijak to nevnímala.
Po nějakém čase, možná tak po půl roce, se situace ještě zhoršila. Šli jsme do lesa na houby, bylo to kolem ruského vojenského pásma na Horních Pasekách, kousek za Aší. Jeden z vojáků nám zasalutoval, jen ze slušnosti, i když už Josef nebyl péesák, ale znali se z dřívějška. „Pěknej hajzl, tohleto, a práskač,“ řekl Josef polohlasně. Přibližovali jsme se čím dál víc k hraničnímu pásmu, Elma běhala okolo nás, Editka byla nadšená, Olinku jsem měla na rukou.
„Josefe, pojď už zpátky, jsme moc blízko, budeme mít problémy,“ strachovala jsem se.
„Hovno problémy, poď.“
A tak jsem šla. Po chvíli Elma něco zavětřila, začala štěkat nepřirozeně vysoko a zmizela.
„Josefe, odvolej ji, jestli tam vběhne, zastřelí ji.“
Ale on mě neslyšel, byl duchem mimo. Jako by to dělal naschvál, jako by nás úmyslně vystavoval nebezpečí. Už jsem to
nemohla vydržet, tíha posledních měsíců na mě znenadání dopadla jako promočená celta, zahalila všechno, světlo, mraky, čerstvý vzduch. Zbyl jenom zatuchlý pach, nedýchatelné vlhko, cítila jsem se, jako bych měla mořskou nemoc. Kde jsem a kdo jsem? A kdo je muž stojící opodál? Položila jsem Olgu do mechu a sedla si na pařez. Jsem kulačka, falešná komunistka, matka, co právě odložila dítě a neví, kde je druhé. Jsem nenávidějící manželka. Jsem nikdo.
Byla jsem si jistá, že nás někdo každou chvíli zatkne nebo zastřelí. Kolem mě se točil nepřetržitý vír kůry stromů, ostrých větví a kamení, bolela mě ramena. Olga plakala, Edita na mě volala, ale nevěděla jsem co. Zavřela jsem oči a doufala, že nic z toho, co se stane, už nebudu vnímat. Uslyšela jsem dusot, co to bylo? Koňská kopyta na našem dvoře. Tatínek vede koně do stájí. Vlhkost, kterou jsem cítila na obličeji, se změnila v příjemné teplo, někdo mě hladil po tváři, možná to byla maminka a říkala: „Elzo, vstávej.“ Procitla jsem. Elma mi olizovala tváře, Josef na mě mluvil, ale chvíli jsem mu nerozuměla, nedokázala jsem pospojovat slova. Otec, nebo manžel?
Byla jsem ještě malá, nebo už dospělá?
„Tys omdlela, nebouchla ses o něco?“ Josef se mi díval zpříma do očí. Skláněl se nade mnou jako nad mršinou.
„Ne, nebouchla, jen jsem měla strach a udělalo se mi špatně. Asi je toho na mě moc.“
„Tak vstávej, jdeme domů.“ Nic víc neřekl.
Podal mi ruku a zvedl mě ze země. Edita vypadala vyděšeně. Olga ležela na mechu, bezpečně zavinutá jako v peřince, a plakala. Josef to přešel, jako by se nic nestalo.
To byla první epizoda, kdy mi došlo, že neustálá dřina, kolotoč kolem dětí, psa a domácnosti a Josefova stavu na mě začíná doléhat. Tlak byl neviditelný, ale neustálý.
Potom těsně před Vánoci, když jsem měla konečně všechno nachystáno, cukroví napečené, byt uklizený, jsem našla Josefa v mysliveckém pokoji, jak si čistí zbraně. Netečně mi oznámil: „Až mi vrátí kulovnice, tak si proženu kulku palicí.“ On si tropil žerty z kdečeho. Ale tohle neznělo jako vtip ani trochu.
„Tohle už nikdy neříkej,“ zasyčela jsem na něj.
„Podívej, co se z nás stalo. Čísla. Rovnou by nám je mohli vypálit na zápěstí jako nacisti,“ a ukazoval na hladké místo na předloktí.
„To není to samé, Josefe. Vyhodili tě od komunistů, vyhodili tě z práce, ale to je všechno. Žijeme dál.“
„A co to je za život? V betonový krabici. Za drátama.“
„Mohli nás zlikvidovat ještě úplně jinak. Myslíš si, že jsme v tom sami? Že jsi sám, kdo trpí? Věděls, kdo jsou, když jsi pro ně dělal. Ty to znáš z jejich strany, tys ty dráty pomáhal chránit, tak na co si teď stěžuješ? Karta se obrátila. Máš dvě zdravé děti, máš co jíst a kde bydlet.“
„A to mi má jako stačit?“
„Mně to stačí. Ale potřebuju, abys fungoval, abys byl tady. Děti tě potřebují.“
„Chtěl jsem to jinak.“
„Všichni jsme to chtěli jinak.“
„Radši mě měli poslat do dolů.“
„Nežvaň hlouposti. Akorát se lituješ. Seber se.“