97/ A komu vadí, že si to, o čem se jim chce mluvit, vymýšlejí? Je to snad na škodu? A když mě to rozesměje, tím líp.
Kromě toho na obsahu rozhovoru vlastně nezáleží – oni prostě stojí o kontakt s jiným člověkem. Hodně našich štamgastů k Drakům chodí právě proto.
Kromě toho beru zákazníky coby studijní materiál pro herectví i psaní.
Věnuju jim pozornost, oni mi dávají nápady. Docela slušný obchod, co říkáš?“
„No, kdyby ještě někdy přišel, tak bych si moc rád poslechl, jak se dojí slepice.“
„Ha ha. To by, milý Rade, teda byla parádní improvizace. Já bych to zvládla. Chtěl by sis to poslechnout?“
„Teď, Luci, ne. Je čas to tady zavřít a jít domů.“
ZASE ARCHEOLOGIE
Ordinace psychiatričky dr. Miriam Rosenbergové, Praha.
Dr. Rosenbergová vypadala úplně stejně, jako když ji George viděl naposledy. Uvolněně seděla v křesle ve své ordinaci, kde scházel stůl.
Námořnicky modré šaty i boty, žádné šperky, decentně použitá rtěnka, nakrátko ostříhané šedé vlasy, kudrnaté. Brýle, ale ty si sundala hned na začátku rozhovoru.
Neutrální energie – nevyzývala ke spekulacím ani domněnkám.
Tvářila se vstřícně: nepatrný úsměv, povytažené obočí, hlavu trochu na stranu. Tím vším jako by říkala ano?
George se při pohledu na ni okamžitě uvolnil – jako tenkrát. Viděl v ní člověka, a teprve pak specialistku.
„Paní doktorko. Mile mě překvapilo, že jste zpátky v Praze a u své privátní praxe. Myslel jsem, že jste pořád ještě v Bostonu na Harvardu. Děkuju vám, že jste se ozvala.“
„Není zač, Georgi. Moje harvardské dobrodružství bylo celkem náhodný výpad. Chtěla jsem se dozvědět, co se děje v americké psychiatrii, a taky komplexně zažít dnešní americkou kulturu.
Šlo to dobře.
Dokonce chtěli, abych tam zůstala, nabídli mi stálé místo.“
/ „No teda! To by skoro každý považoval za životní příležitost. Divím se, že jste se vrátila do Prahy a na Karlovu univerzitu.“
„To je pravda. Na Harvardu samozřejmě byla spousta vynikajících lidí. Jenže se víc zajímali, kam až může výzkum mozku zajít. Samá teorie a žádná klinická praxe. Mainstreamovým řešením jsou podle všeho psychofarmaka. Na Harvardu mi to prostě nesedlo. Vlastně ani americká kultura – všechno moc nové a povrchní. Uvědomila jsem si, jak moc jsem duší Evropanka. V Praze a České republice jsem spokojená. Tady se cítím nejvíc doma.“
„Těší mě, že jste se vrátila. A že jste se ozvala. Můžu se zeptat proč?“
„Protože ze sezení s vámi se postupně stala přímo podstata toho, jak jako terapeutka smýšlím o vlastní praxi i vlastním životě. Chtěla jsem vám to říct.“
„Se mnou? Vážně? Jak se to stalo? Myslel jsem, že jsem jeden z řady pacientů s problémy.“
„Kdepak, Georgi. To vůbec ne. Po setkání s vámi jsem přemýšlela, co to vlastně znamená být opravářem osudů.
Řekl jste, že jím jsem. A taky jste mě naposledy při loučení objal – sevřel jste mě v náruči.
Řekl jste mi, ať nenechávám své soukromé praxe, protože lidi potřebují moje dovednosti i osobnost. To mě opravdu zasáhlo, Georgi. Hodně. Vehnalo mi to slzy do očí… a po vašem odchodu jsem se rozbrečela.“
Ticho.