mřížemi, protože každý, kdo neměl v občance razítko od zaměstnavatele, byl považován za příživníka. V Praze už tohle vyzkoušel jakýsi Jiří Sulkevič, který zručně obíral starší pány v kavárně U Nováků, mydlil je v blickách hlava nehlava, a tak se rozhodl, že se bude živit šachem. Přestal chodit do školy, prohlásil se za šachového profesionála a jeho případ nakonec řešil Pachman s Thelenem na šachové sekci. Tam Sulkevičovi domlouvali a hrozili, ale on si stál na svém a vyžadoval po nich zaměstnavatelské razítko.
Nevím to určitě, ale mám dojem, že problém Sulkevič jsem za šachové bafuňáře vyřešil já. Stalo se to nechtěně, když jsme se v roce 1959 střetli s jeho jedenáctiletkou. Sulkevič už chodil do školy jenom na šachy a nastoupil proti nám na první šachovnici, z čehož byl náš třídní profesor Kulič dost nervózní, protože profík proti nám ještě nikdy nehrál. Sulkevič mastil šachy velice rychle, ale hned v zahájení si ve španělské spletl tahy, takže jsem ho v patnácti tazích zničil, a tím první a poslední profesionální šachista Československa skončil.
Šestnáctiletý brooklynský profesionál Fischer se tehdy v Jugoslávii na turnaji kandidátů taky nijak zvlášť nepředvedl. Pár partií se mu povedlo, ale často byl příliš tvrdohlavý a zbytečně se řítil do katastrof. V konečném pořadí skončil za všemi čtyřmi Sověty a s Michailem Talem dokonce prohrál všechny čtyři partie. Do školy se sice nevrátil, ale nějaký čas mu trvalo, než svou hru vyladil.
PRVNÍ CIGARETA
Koncem října 1960 jsem udělal telegrafní zkoušku na výpravčího. Dokázal jsem, že si umím pípat s vedlejší stanicí tak, abychom proti sobě nepustili dva vlaky na jednu kolej. Tou dobou se začalo proslýchat, že v prosinci budou nejlepší dorostenci hrát simultánku proti čerstvému mistru světa Michailu Talovi a že jejich klání se bude zpočátku vysílat rozhlasem a pak se vše dohraje v pražské Lucerně.
Okamžitě jsem zatoužil se utkání zúčastnit. Chtěl jsem si Tala prohlédnout v naději, že se mi z jeho tváře podaří vyčíst, jak se dá na šachy dívat z jiného pohledu.
Tal byl vynikající student, který nastoupil na vysokou školu v patnácti letech a studium zakončil dizertací o spisovatelích Ilfovi a Petrovovi, ale v šachách to byl rebel a bohém, jehož styl hry jsem úplně nechápal. Někdy naházel své figury na obětní hranici, škrtnul sirkou a nechal je hořet a předstíral, že se nic neděje. A nakonec ze ztracené pozice ještě vybruslil a nějak vyhrál, jak to dělal? Měl ty oběti tak skvěle připravené? Věděl, že musí to napětí vyšponované tětivy udržet po dobu pěti, deseti tahů, aby to jeho soupeř už nevydržel a udělal chybu anebo mu vypršel čas? Tohle byl nesmírně namáhavý styl hry, jak dlouho to může takhle praktikovat?
Talova šachová kariéra byla závratná. Nikdo jiný do té doby neproletěl k titulu mistra světa tak rychle jako on. Zatímco jiní hráči při kvalifikacích všelijak taktizovali a počítali, kolik jim k postupu stačí bodů, aby ušetřili síly, Tal nikdy nesundával nohu z plynu a všechny kvalifikace vyhrál. V roce 1958 to bylo mistrovství Sovětského svazu a mezipásmový turnaj v Portoroži. Následoval turnaj kandidátů, hraný v řadě jugoslávských měst v roce 1959, načež Tal jako jeho vítěz nastoupil ve finále proti Botvinnikovi. To už se psal rok 1960 a Tal jel na plný plyn dál a stal se mistrem světa.
Tou dobou jsem byl mezi dorostenci špičkovým hráčem, určitě jsem do té ohlášené simultánky patřil, a tak jsem se hrozně těšil, že budu mít Tala na pár chvil u své šachovnice. Snil jsem o tom, že až bude kroužit místností od hráče k hráči, donutím ho, aby u mé šachovnice postával delší a delší dobu, jenže ta obrovská touha mi v Žilině nebyla nic platná. Když jsem požádal o uvolnění ze školy, bylo mi řečeno, že nic takového nepřipadá v úvahu, jelikož je dávno naplánováno, že se v době simultánky budu v Martině učit přehazovat výhybky, což je mnohem důležitější než nějaké šachy, a že termín se kvůli nějaké společenské hře přehazovat nebude a hotovo dvacet.
Druhého prosince 1960 začal Československý rozhlas vysílat Talovy tahy a popisovat, jak na ně odpovídají naši nejlepší dorostenci, a já smrděl v budce na martinském nádraží, kterou fičel studený vítr. Žádný rozhlas v ní nebyl, ani ten po drátě, kolem mě trčely železné páky, od nichž vedly kabely podél tratě, a já vztekle přehazoval výhybky, zvedal návěstidla a spouštěl závory. Do některých pák se člověk musel opřít vší silou, takže se v budce docela zahřál, a já je
rval nahoru a dolů a zápasil jsem s pokušením otevřít všechny závory a navést všechny vlaky na jednu kolej.
Asi na mně to úsilí bylo vidět, protože když jsem večer stál na nástupišti a čekal na vlak do Žiliny, nějaký cizí člověk mi nabídl cigaretu.
„Děkuju, nekouřím.“
„Jen to zkus. S cigaretou se líp čeká.“
Tak jsem z krabičky vylovil vysunutou partyzánku a trvalo dalších dvacet tři let, než jsem se kouření zbavil.
VÍTĚZNÁ ŠŇŮRA
Ten rok se polofinále mistrovství republiky konalo v Třebíči. Jel jsem tam odhodlaný, že nedopustím, abych dopadl jako před dvěma lety ve Zlíně na své premiéře, kde jsem devětkrát spadl na hubu a devětkrát se musel vydrapkat. Turnaj začal a já zjistil, že mi do partií mimoděčně vnikají cizí koncepce, hrál jsem a najednou koukám, že to hraju stejně, jako to už jednou hrál nějaký legendární hráč, ale nebylo to jen mechanické opakování zapamatovaných tahů, vycházelo to odněkud zpod prahu vědomí. Měl jsem to někde v mozku a něco zajiskřilo, došlo k pár zkratům a já najednou hrál jako Aljechin, Tal, Spasskij nebo Botvinnik. Třeba jen pár tahů, ale vedly k vítězné šňůře sedmi zápasů, a já nevěděl, jestli mám být hrdý na to, že chvíli hraju jako velcí mistři, anebo na to, že chvíli zase hraju jen podle sebe a nikdo mě neovlivňuje. Ono se to vždycky nějak střídá a propojuje, trochu to připomíná hudbu, když klavírista anebo houslista hrají variace na dané téma, a pak to téma třeba chvíli hrají tak, jak bylo napsané, a stejně ho každý podává trochu jinak a po svém.
Před třebíčským polofinále jsem někde dostal turnajovou knížku
Memorial dr. Dyckhoffa v korespondenčním šachu (Dr. Dyckhoff Fernschach Gedenkturnier 1954–1956 ), kde jsem narazil na neuvěřitelný tah pěšcem na pole, které je dvakrát pokryté. Pěšec napochoduje do křížové palby, může padnout ranou z obou stran, ale jeho oběť otevírá diagonály a linie k protiútoku. Bylo mi jasné, že tahle legrácka se dá použít jen jednou a v Třebíči jsem toho pěšce nabídl