Vdobách starožitnické hojnosti jsme vnich sDědkem rádi
šmejdili aprohledávali sběrné kapsy. Vnich se zachycují nasáté předměty. Většinou jsou to bezcenné krámy, ale občas se tu dala vyrýžovat starožitnická lahůdka.
Takové výzkumné výpravy nejsou bez rizika. Stačí trocha nepozornosti, průzkumník se dostane do živé větve auž sviští tmou jako pápěrka, zrovna jako jsem právě letěl já. Vtakovém případě se doporučuje neztrácet rozvahu abýt připravený na větrný vír. Kněmu vždycky dojde před ústím do mrtvé větve.
Už byl tady! Byl jsem na něj připravený. Zacloumalo to se mnou. Párkrát jsem zamáchal rukama auž jsem se chytil příruby ústí mrtvé větve. Vtáhl jsem se dovnitř, popolezl opár metrů dál, abych nechal smradlavý uragán za sebou.
Prudce jsem oddychoval. Na dlouhé odpočívání nebyl čas. Ohledal jsem prostor kolem sebe. Trubka měla průměr asi půl druhého metru. Nezbylo tedy než postupovat poněkud směšně po všech čtyřech. Rozhodně to bylo lepší než se nechat unášet, jako když vítr někomu sebere klobouk. Podle mé zkušenosti by už brzy měla následovat sběrná kapsa avjejí blízkosti servisní vstup. Kapsu musí občas někdo vybrat, ať už robot vzduchotechniky nebo zvědavec od firmy Nedomý & Prus.
Nemusel jsem lézt po čtyřech daleko. Brzy jsem nahmatal okraj kapsy avzápětí přišlo první opravdu příjemné překvapení mého nedobrovolného výletu. Konstruktéři téhle kapsy počítali islidskou obsluhou avybavili ji pracovním osvětlením.
Nahlédl jsem dovnitř. Nesmyslně mě napadlo, jak by bylo dobré, kdybych tam našel čtrnáct padesátku, odstraňovač důlních závalů. Ta pochopitelně vkapse nebyla, válela se ve schránce pod pultem vnašem krámku.
Civěl jsem na hromadu prázdných krabic, zahlédl jsem červený pantofel – kdepak je asi noha, která botu nosila –, rozbité stínidlo
lampy, závěje prachu. Nebylo tu nic, co by udělalo někomu radost, ať už starožitníkovi nebo trosečníkovi, což jsem byl obojí já. Prohlídka naštěstí nebyla jenom neúspěšná. Ve světle pracáku jsem uviděl servisní vstup. Pochopitelně byl uzavřený aovládat se dal jenom zvenčí. Naštěstí mám za sebou neblahou zkušenost hňupa, který za sebou nejednou zaklapl anouze ho pak donutila prozkoumat mechanismus zámku.
Tenhle byl trochu složitější, než bývá zvykem, musel jsem se proto vrátit do sběrné kapsy ahrabat se vharaburdí, dokud jsem nenašel něco, učeho se dalo jen těžko odhadnout, kčemu to sloužilo. Bylo to kovové atenké adostatečně pevné adalo se tím vmechanismu šťourat natolik úspěšně, že povolil ajá se vysypal
ven.
Čekalo mě překvapení?
Prostředí překvapující nebylo. Tyhle roury vedou do Jámy, do minus jedničky Arkádie, kam lidé ukrývají hlučné anepěkné technologické provozy. Pohled na špinavé stroje, visuté mosty, plošiny astrmá kovová schodiště mě proto nemohl zaskočit. Nečekal jsem ale, že tu bude živo. Tedy jak se to vezme. Bylo tu živo, ale panovala snaha, aby tady bylo částečně mrtvo.
Vypadl jsem na plošinu tvořenou kovovým roštem přímo pod nohy dvou statných chasníků, kteří bušili obušky do trupu obstarožního robota. Jak jsem odhadoval, byl to gonchang sedm set pětka, aabych rozeznal typ, to by ti dva museli ustoupit, takhle jsem neviděl dobře.
Hned bylo jasné, že to jsou soudluzi, příslušníci křídla Společnosti pro Splácení dluhu, které chce vzájmu pokání aomluvy zrušit na Luně roboty. Ti by schutí zdemolovali robotickou část Dědka Čucháka aještě by utoho tvrdili, že tím osvobodili jeho lidství, aby se mohlo účinněji omlouvat za zločiny vůči Zrazené Zemi.
Hlučně jsem žuchl na rošt. Oba se lekli, jeden dokonce pustil obušek. Obrátili se ke mně amě hned napadlo, že se tupě netváří jenom zúleku. Byli už takoví.
„Helemese,“ řekl jeden ashýbl se pro obušek.
„Unás se říká dobrý den,“ pozdravil jsem vlídně. „Jak se vede? Doma všichni zdrávi?“
„Že je ale chytrej,“ poznamenal druhý.
Jeho kamarád byl vlídnější. Podával mi dokonce obušek.
„Chceš si taky bouchnout?“
Robot byl sedm set pětka RX, výbava pro práci na mraze. Tedy venku, mimo habitat, ve volném měsíčním prostoru. Mají stavbu heavy duty , zesílenou konstrukci. Být to Gonchang 705M, už by tu ležel vtroskách, zrozbité hlavy by mu tekl obsah fluidního mozku asmrdělo by to tu jako posledně vModré laguně.
„Je ho škoda,“ kývl jsem ke gonchangovi. „Proč ho ničit?“
„Zkurvený andráši na Lunu nepatřej.“ Vlídnost zmuže opadla astáhl ruku sobuškem. „Provokujou. Kvůli nim Zrazená Země trpí. Radši zmiz, než taky jednu slízneš.“
„On bude jeden ztěch sráčů. Navíc je to renegát, podívej na něho. Jasně že je ze Země. Tyhle renegáti jsou robomilové všichni,“ mínil jeho druh.
„Vypadni odsud. My to tu vyřídíme.“
„Nevidíš, že se chce prát? Je to na něm vidět. Celej se třese, robomil zasranej.“
Roztodivné myšlenky mi táhly hlavou. Ze Země pocházím, vtom měl pravdu. Robomil, to taky sedělo. Ale zasranej nejsem. Spíš nasranej, avtom je zásadní rozdíl.
Napadlo mě, že bych měl oběma pánům obsahový rozdíl těch slov vysvětlit. Zasloužili by si aspoň stručný výklad zoboru praktické sémantiky, kde bych poukázal na významový rozdíl elemen-