ale také psychicky. Musí se vyrovnat s novými podněty a začlenit se do nové sociální skupiny. Zvýšená fyzická zátěž a tlak ze strany pedagogů či trenérů mohou způsobovat přetížení, což nezřídka nese s sebou oslabení imunity, které se projeví větší náchylností k nemocem či zraněním. Pokud je tomu tak, dítě se dostává do krizové fáze, mohou se objevit pocity marnosti, méněcennosti a chuti se této cesty vzdát. Přesněji se ztrácí smysl, proč tohle všechno absolvovat. Zcela přirozeně pak hledá útěchu u rodičů. V tomto okamžiku je velmi klíčové, jak rodiče reagují. Podle toho, jak je následná komunikace vedená, lze zřetelně vyčíst, čí byl vlastně záměr věnovat se sportu závodně a čí touhy se měly naplnit.
Na straně jedné jsou rodiče, kteří převzali roli „vůdce“ a stejně jako trenér jsou na dítě tvrdí, a jediná možná cesta je pro ně jen ta, která podporuje daný sport, nebo spíše výkon v něm. Nedávají možnosti a nehledají kompromisy, protože jde o jejich neplněné sny či touhy. Ať již přímo, či nepřímo tlačí na dítě a nutí ho v započaté cestě za každou cenu vytrvat. Začnou přebírat roli domácího trenéra a kritika. Jenže dítě, které nemá vytvořeno k dané činnosti skutečné pouto, ji nedělá s radostí a kritiku či upozornění na chyby si vysvětluje jako své selhání. Přicházejí takzvané psychoentropické myšlenky. Popišme je jako myšlenky obav a strachu, často až myšlenky úzkostné, kdy se hlavní motivací dítěte stává snaha uspokojit rodiče a vyhnout se jejich kritice bezchybným výkonem. Toho je ovšem velmi obtížné dosáhnout. Cesty k úspěchu či alespoň k jeho přiblížení hledá ve všem možném. Může třeba i snadno získat pocit, že by mu v tom mohlo pomoci i snížení váhy. Jindy se mladému člověku může zdát, že nemá svůj život pod kontrolou, v ničem není dost dobrý, a tak snadno sklouzne k tomu, aby měl pod kontrolou alespoň svůj jídelníček. Psychologové často slýchávají, že orientace v jídle, kalorických hodnotách a v tom, jak držet pod kontrolou váhu, je to jediné, v čem
je člověk s poruchou příjmu potravy dobrý. Má pocit, že ve všem ostatním selhává a nenaplňuje očekávání druhých.
Na straně druhé jsou rodiče, kteří jsou svému dítěti skutečnou oporou. Poskytují mu zázemí, servis, motivaci a učí ho mimo jiné sebeovládání a sebedisciplině. Jestliže si jedinec vybudoval skutečný vztah k pohybu a věnovat se sportu byla jeho vlastní volba, je vysoká šance, že toto krizové období zvládne. Podporující rodiče umí své dítě ujistit, že se kdykoli může spolehnout na jejich pomoc, a to i v případě, že by se rozhodlo tuto cestu ukončit. Tento přístup, kdy rodiče nevyvolávají v dítěti pocit méněcennosti, ale naopak ho ujišťují v tom, že budou stát za každým jeho rozhodnutím, je často tím nejefektivnějším způsobem, jak pomoci mladému sportovci krizové období překonat a ve zvolené cestě vytrvat.
Vlastně jsem si až tehdy uvědomila, že tento sport je neúprosný, že si musím připomínat pravé záměry a motivaci hledat pouze z vyplývajících okolností – pocitů, které zažívám. Pedagogové tu byli většinou jen pro sestavení choreografie, pro techniku a pro kritiku. Proto zde začal narůstat pocit zodpovědnosti i vůči mně samotné, vůči obhájení perfektnosti.
Jenže to je jako by člověk mířil na vrchol a hora se před ním neustále zvyšovala. Jak tak šplhá, ztrácí pochopení a tím často i lidi okolo sebe. V očích cizích je možná úspěšným, mnoho toho dokázal a výkonnostně vyrostl. Vlastně ví sám, že na sebe může být celkem hrdý, ale za tu cenu, že okolí zkrátka nechápe souvislosti. Přitakává jen proto, protože neví co víc má říci, nenachází společnou řeč a ani společné sdílení věcí. Přitakávají, aby řeč nestála. Jenže jak dlouho to může člověk vydržet?
Maslow tvrdí, že pokud se rostoucí osobnost rozhoduje svobodně, lze očekávat, že se zpravidla rozhodne pro rozvoj. Navíc pokud v tom najde zalíbení, je to pro ni nejlepší, ať již z hlediska vzdálených vizí či blízkých cílů.
Rodiče by měli inspirovat a lákat, ale současně i respektovat a brát ohled na rozhodnutí dospívajícího dítěte, které jedná tak, jak v daném okamžiku cítí. Znamená to respektovat letité pravidlo: nenutit, ale nabízet. Nejen dítě lákat a motivovat na cestě vpřed, ale zároveň respektovat, když se začne pozastavovat, hledat místo pro chvilkové nabrání sil, nebo když se dokonce vrátí k již dříve zvládnutým cílům, aby znovu získalo odvahu k dalšímu vzestupu a růstu. (Maslow, 2014)
Tento chápavý a podporující přístup je zároveň tou nejlepší prevencí před rizikem vzniku nejrůznějších patologií.
7.4 Tlak na výsledky
Samozřejmě to ale neznamená, že má být dítěti v tomto směru ponechána úplná volnost. A v tom je to největší umění rodiče, trenéra, pedagoga: ani málo – ani moc! Jakási harmonie mezi dvěma protichůdnými tendencemi, která vytváří to nejlepší prostředí, tu nejúrodnější půdu pro růst. A navíc je nám jasné, že komplikovanost této harmonie je zdůrazněna především její individuálností. To, co je pro jednoho tou pravou úrodnou půdou, je pro druhého příliš, nebo naopak málo.
Proto určitý tlak ze strany rodičů, obzvlášť v mnoha situacích, je rozhodně na místě. Navíc žijeme v době, která je silně materialistická. Mnohé sportovní aktivity jsou finančně velmi náročné, a zejména na vrcholové úrovni jsou často nutné nemalé investice. Už to samo o sobě u mnohých jedinců vytváří další tlaky na výkon. „Rodiče to