„Jde sem Brogimaros. Nechci se s ním potkat!“
Bára se podívala směrem, kterým Branos hleděl. Brogimaros skutečně zvolna kráčel k jejich ohni.
„Proč?“
„Řekněme…“ Branos trochu zaváhal, jak větu dokončit. „Zapomněl si u mne něco, co bych byl radši, kdyby si nezapomněl,“ řekl pak.
„Jako co?“ obrátila se k němu Bára, ale Branos byl ten tam. Zmizel tak rychle a tiše, jako by se vypařil.
„Vzácný host by této noci neměl být sám,“ posadil se vedle ní Brogimaros. V záři ohně to vypadalo, jako by i jeho vlasy a kníry byly jeden plamen.
„Mně je tu takhle dobře,“ zamračila se Bára, protože jí odehnal Brana, ze kterého mohla vypáčit mnoho zajímavých informací o svém budoucím bývalém pobytu v druidově dvorci, jelikož Branos, jak se zdálo, žádným slibem nevyprávět jí o tom vázán nebyl.
Brogimaros se usmál. V ruce třímal pohár medoviny, ale opilý nebyl.
„Mám pocit, že mi nedůvěřuješ, Báro z jiného světa,“ řekl velmi upřímně.
„Myslím, že se nemáte rádi s druidem,“ oplatila mu upřímnost Bára.
„To je pravda,“ kývl Brogimaros. „Ale to se tebe netýká. Kdyby ti někdo chtěl zkřivit vlásek na hlavě, najdeš u mě ochranu.“
„Proč by mi chtěl někdo zkřivovat… křivit… vlásky na hlavě?“ loupla po něm Bára podezíravě očima.
„Neříkám, že chce. Říkám: kdyby chtěl. Ať je mezi mnou a druidem cokoliv, tebe budu vždycky chránit.“
„Já myslím, že to Kengetoríx zvládne, když bude zapotřebí,“ ošila se Bára. Nevěděla, proč ji Brogimaros ujišťuje o svém přátelství.
„Jen chci, abys to věděla.“
Brogimaros se usmíval a Báře se zdálo, že všechno, co říká, myslí upřímně.
„Mluvila jsi s někým?“
„Jako s kým?“
„Myslím s někým z mrtvých.“
„Ne.“
„Já ano. S otcem,“ svěřil se jí Brogimaros. „Mrzelo mne to.“
„Řekl ti něco… ošklivého?“
„Ne, to ne. Ale když jsme ho pohřbívali, několik těhotných žen vzývalo jeho ducha, aby vstoupil do jejich nenarozeného dítěte. Všechny už od té doby porodily. Jak vidno, otec se ještě na tento svět nevrátil. Škoda.“
„Aha,“ řekla Bára.
„Pojď, zavedu tě domů,“ dopil Brogimaros a zvedl se. „Bude svítat.“
„Nemůže už svítat, před chvílí se setmělo,“ odporovala Bára. „Věř mi, bude,“ ujistil ji Brogimaros. „Čas plyne této noci jinak.“
Vzal ji za ruku a vedl ji k druidovu dvorci. Bára si o něm celou dobu, co byla na Windobrize, myslela jen to nejhorší. Ale teď se s ním cítila bezpečně, a to ji mátlo.
„Už jsem si dělala starosti, kde se toulá,“ převzala Swadu od Brogimara Báru, jako by to byla malá holka. „Děkuju, že ses o ni postaral.“
„To nic,“ usmál se mile Brogimaros. „Je to host nás všech.“
Swadu chvíli zůstala stát na prahu. Bára si nejdřív myslela, že se ujišťuje, že Brogimaros vypadl, ale Swadu pozorovala oblohu.
„Už je tady, můžu rozdělat oheň,“ ukázala na Jitřenku. Nad hradbou lesa nebe skutečně začínalo blednout. Kengetoríx se objevil u brány dvorce přesně v tu chvíli, kdy chtěl Brogimaros vyjít ven. Na okamžik se zastavili, jako když se na ulici náhodou potkají dva divocí kocouři. Kengetoríx se narovnal a bylo to, jako když se kocour naježí, aby vypadal ještě větší. Brogimaros zaváhal, ale jen na zlomek vteřiny, a pak o krok ustoupil, aby mohl druid projít. Prohodili spolu několik zdvořilých slov, ale ten vteřinový kocouří taneček před chvílí mluvil o lecčems. Kengetorígovi prostě Brogimaros nejde pod vousy. „Lugubelinos se neobjevil u žádného ohně?“ vyzvídala Swadu, když rozdělala oheň. Dnes ne křesadlem, dnes třením dřívek o sebe, protože první oheň rozdělaný v novém roce je posvátný a posvátný oheň se zásadně rozdělává takhle.
„Ne. A protože se neobjevil ani loni, jsem přesvědčený, že jeho duch tehdy vstoupil do některého z nenarozených dětí a už je zase mezi námi.“
„To je milá představa,“ usmála se Swadu.
„Brogimaros říkal, že jeho otec se ještě znovu nenarodil,“ přispěla se svou troškou drbů do mlýna Bára.
„Vím,“ kývl Kengetoríx. „Potkal jsem se s ním. Ty jsi celou noc strávila s Brogimarem?“
„Ne. Povídala jsem si s Havranem.“ Bára vlastně řekla s Branem, ale ono to znamenalo havran a Kengetoríx to taky tak pochopil.
„S havranem?“ zkoprněl. „Netušil jsem, že rozumíš řeči ptáků!“
„To není pták. On se tak jenom jmenuje.“