A já budu vyprávět o sobě, rozhodnu se, když se snažím najít na karimatce pohodlnou polohu, o tom, jak se to stalo, kdysi jsem byl aktivista, radikál, už tehdy jsem žil alternativně a udržitelně, všechno oblečení jsem měl ze sekáče, jídlo jedině sezonní a na nákup jsem si bral látkovou tašku. Když jsem potkal Carolu, dělal jsem právě doktorát a poměrně rychle, jen pár měsíců po onom podivném rande v šérech, jsme se sestěhovali, jí zemřel otec a ona měla možnost převzít jeho byt, ale stejně jsme si museli vzít půjčku, banka ji ovšem zamítla, takže místo dopisování dizertace jsem začal pracovat v oblasti PR ekologických organizací a pak nějakou dobu jako odborný poradce na ministerstvu životního prostředí, až mě ulovila jedna PR agentura se zaměřením na ovlivňování veřejného mínění. A s prací přišly výhody a networking a peníze a byt, kde bylo nutné renovovat kuchyň, renovovat koupelnu, a pak dům a další půjčky, potom Vilja a Zack, ti samozřejmě dostali látkové pleny a použité kočárky, koupali jsme je ve vlažné vodě s ekologickým olejem, na oslavách se vyměňovaly hračky, jedno léto jsme si schovávali kávovou sedlinu a zkusili na ní pěstovat houby, a samozřejmě vlak, vždycky vlak, jenže pár kluků z agentury mě chtělo jako spolumajitele do nové firmy, tak přišel nový dům a další renovace koupelny a auto a ještě další půjčky a třetí dítě a můj život najednou nabral směr, jaký jsem vůbec nechtěl.
Díky požáru a všemu kolem něj jsem pochopil, řeknu. Podíval jsem se zpátky na cestu, kterou jsem prošel. Chtěli jsme jet do Thajska. Chtěli jsme si „dopřávat“. Až do chvíle, kdy jsem tam stál uprostřed chaosu a paniky, jsem si neuvědomoval, co dělám.
Protože toho dne v Dalarně jsem neutíkal. Naopak. Ten útěk trval několik let. Právě požár mě přinutil konečně zastavit.
Zní to dobře, pomyslím si a najednou jsem opravdu ospalý, znovu si vezmu telefon, chci napsat partnerovi, že by to se zařízením té pracovní snídaně mělo jít, ruce mám těžké jako činky, vyhledám konverzaci a vidím, že mi před pouhými pěti minutami poslal novou zprávu, žádný pozdrav, žádné zdvořilostní fráze, před očima mi bliká jenom jedna věta.
Didriku, na sociálních sítích se píše, že ses vloupal do nějaké chaty, pochopitelně je to celé nesmysl, ale hned jak si to přečteš, ozvi se asap kvůli strategii.
Ani mě to nepřekvapilo, jsem hlavně unavený, věděl jsem, že tohle přijde, ale nečekal jsem to už dnes v noci. Trochu projedu sociální sítě a pročtu stránky bulváru, o několik minut později přijdou e-maily, po chvíli se ozvou z večerníku a žádají mě o komentář ke zvěstem, že jsem se vloupal do nějakého domu a ukradl cennosti, podívám se na jejich stránku s titulkem ZNÁMÉHO PR KONZULTANTA VINÍ Z RABOVÁNÍ BĚHEM CHAOSU PŘI POŽÁRECH, ale když na článek kliknu, telefon zamrzne a pak se vypne a já ležím sám ve tmě.
Pak už nic nehraje roli, protože je u mě Zack. Nejprve chci vstát a najít zásuvku, abych si mohl znovu nabít telefon, ale tělo mi připadá těžké a já si řeknu, že asi bude lepší, když se nebudu unáhlovat, situaci si v klidu promyslím, než — opět — začnu jednat impulzivně, což je samozřejmě velmi
pochopitelný a přirozený důsledek traumatizující situace ohrožení života, v níž jsem se ocitl, tak se natáhnu a několikrát se zhluboka nadechnu. A najednou tu sedí Zack, křehký a jemný, v ruce drží skleničku se zoubkem a mincí, a já ho nechci rušit, zatahovat ho do svých starostí, jenom do tmy zašeptám promiň, napadá mě, že to musí být sen, ale je to on, sedí těsně vedle mě ve tmě a přes kolena má přehozenou deku, tvář mu slabě osvětluje měsíční svit dopadající oknem.
Promiň mi to, zlato moje, a brzo budeme šnorchlovat u toho ostrůvku v Thajsku, motorový člun nás odveze na moře a já ho naučím, jak se plive do masky a rozmazávají se v ní sliny, naučím ho, jak se plave s ploutvemi na lesklé vodní hladině pod žhavým sluncem, někde tam se pořád nachází část korálového útesu, která žije, ukážu svému chlapci barvy, ryby, člověk se touží nořit v průzračně čisté vodě pořád hlouběji a hlouběji, plavat oslnivě krásným pohádkovým světem, až z toho pálí oči, honíme hejna tygrovaných modrobílorůžových a smaragdově zelených rybek skrz tunely a pod oblouky a nad krajinou třpytivých, jiskřivých barev, možná už příští týden, pokud se odtud ovšem dostaneme.
Na chvilku zavřu oči, a když se probudím, Zack je pořád tady, leží vedle mě ve spacáku a já zabořím nos do jeho vlasů na zátylku, kde je má delší, připomínají jemnou přízi vonící kouřem, se stříháním jsme chtěli počkat, až odjedeme, dělat něco takového v cizích zemích je jaksi příjemné a exotické, vzpomínám si, jak jsem v mládí cestoval vlakem po Indii, zastavoval se u holičů, často to byla jenom obyčejná díra ve zdi, vzpomínám na jejich ostré břitvy a hustou pěnu