Autobus poté zastaví u řeky, kolem davy lidí. Petr, očarovaný atmosférou Zlatého vrcholku, se cítí lehoučký
a prázdný. Tak prázdný, jako by po okraj naplnil obrovskou buddhistickou latrínu. Od řeky fouká ostrý vítr. Panda vyžene výletníky na loď, která hned odrazí od břehu. Petr se opře o zábradlí na přídi a hledí do tváře největšímu sedícímu buddhovi na světě. Vytesán do červeného skalního masivu vévodí krajině, která je, jak si již podruhé všímá
František, lehce zastřena podzimním subtropickým oparem. Buddha z Le-šanu má pravidelně tvarované obočí a pod ním přivřené oči, dívá se přes všechnu svou osvícenost trochu starostlivě a bolestně, snad má obavy o rybáře, kteří na soutoku řek Min-ťiang, Ta-tu a Čching-i denně nasazují životy v souboji o kus žvance. Nebo ho možná jen šimrají sluneční paprsky a chce se mu kýchnout. Petr zakloní hlavu a chce se také podívat do slunce, ale na obloze potažené šedí nemůže ohnivý kotouč najít, vlastně to ani není pravé slunce, spíš hasnoucí nedopalek či přelud. Vtom se mraky rozestoupí a on zahlédne sytě oranžový pomeranč, velké čínské slunce, které by mu do hlavy snad vypálilo díru, kdyby neuhnul pohledem. A jak tam oslepeně stojí a drží se zábradlí, jak se začíná znovu rozkoukávat po všech kolem, jeho pohár se opět začíná plnit. Petr tam bezmocně stojí a vnímá zjizvený koridor řeky, nahnědlou vodu, která se valí za obzor, červená skaliska ve tvaru špičatých ženských prsů, blažený výraz osvíceného prince a zase ta prsa…
A není to jen slunce, co ozvláštní tohle setkání s velkým buddhou, je to i další loď, které zprvu nevěnuje pozornost. Oba čluny se točí pod skaliskem a skýtají turistům možnost fotografovat více než sedmdesátimetrovou sochu z nejrůznějších úhlů. Občas k sobě připlují blízko, možná na dvacet třicet metrů, a při jednom z těch přiblížení si Petr všimne, že na zádi druhého plavidla stojí
běloška s vlajícími, lehce zvlněnými vlasy. Jejich pohledy se setkají, už se nedá uhnout, a tak Petr, trochu nejistě, zvedne ruku na pozdrav. Ona taky zamává a Petr si není jistý, zda to patří jemu, nebo Vladimírovi, který už nějakou dobu skáče dva metry do výšky, nebo oběma zároveň.
Vladimír vytvoří z rukou obrovský kornout a zakřičí tak silně, že to musejí slyšet obě posádky:
„Kristýno, pojď s náma večer na pivo!“
Dívka cosi odpoví, ale není jí rozumět, protože se už vzdaluje a fouká ostrý vítr, který její slova unáší pryč. Kristýnina loď míří ke břehu, k jednomu z několika set autobusů, zatímco jejich člun stále krouží pod obřím buddhou.
Petr nechápe, jak to Vladimír zařídil, ale Kristýna se večer skutečně objeví u Rejžovýho dědka. Petr s Vladimírem a Františkem tam už nějakou dobu sedí a baví se o nesmyslech, když vtom Vladimír zvolá:
„Ale ne!“
Petr s Františkem se otočí a spatří přicházet Kristýnu, usměvavou a s rozevlátými vlasy, a taky něco radostného zakřičí. František vyskočí a přistrčí Kristýně židli, Vladimír jí nabídne cigaretu a Petr dá signál hospodskému, že je potřeba donést další pití.
Kristýna se brzy osmělí, kouří jednu cigaretu za druhou, vytahuje je z Vladimírovy krabičky, jako by se nechumelilo, a taky pije, hází do sebe piva jako o závod a občas řekne:
„No jasně. To víš, že jo.“
Nebo:
„Ale jdi, ty jsi zlatíčko.“
Když mluví, lehce se naklání dopředu, a v pauzách se zaklání, jako na houpačce, jenže tohle není žádná pouť
nebo jarmark, tohle je sešlost zvláštních lidí, tady u Dědka, kde teče pivo proudem.
Jak to u mladých lidí bývá, zmiňuje se Kristýna často o rodině. Táta, máma, ségra, babička a tak dál. Řekne třeba:
„Mně se líbilo, jak chovatelé krmili ty malý pandy, škoda že to neviděl můj táta, protože ten nosí domů pořád nějaký mláďata.“
„A kolikpak je tatínkovi?“ zeptá se František a usrkne ze zelené lahve.
„Bude mu pětačtyřicet.“
František poněkud obtížněji polkne a vrátí pivo na stůl. Prázdných lahví přibývá, brzy jich na pobryndaném ubruse stojí pěkná řádka.
„Náš táta s náma byl jednou na Benátský noci,“ vzpomene si Kristýna, „bavil se s nějakým Holanďanem, přitom samozřejmě vůbec neumí holandsky. Pak jsme se ségrou tancovaly a já kouknu dozadu a vidím, že táta s tím Holanďanem něco kouří, přitom von je normálně zarytej vodpůrce trávy, chápeš to?“
Petr si představuje muže svého věku, jak se marně pokouší navázat konverzaci s lidmi o generaci mladšími a nakonec vezme zavděk cizincem, který je osamělý vlivem jazykové bariéry.
„Moje ségra s tím Holanďanem začala chodit,“ pokračuje Kristýna. „Ale teď je pryč. Odjela daleko.“
„Kampak zmizela?“ zajímá se František.
„Do Austrálie.“
„Austrálie nebo Čína, vždyť je to jedno,“ řekne Petr.
„Zvlášť když na tebe doma nikdo nečeká,“ dodá Vladimír.
V Petrovi Vladimírova poslední věta ještě dlouho rezonuje. Myslí na Danu. Představuje si ji s tím cizím chlápkem. Jak jí to dělá zepředu a pak zezadu. Na druhou stranu už pomalu neví, jak Dana vypadá. Je moc daleko.