dávala. Proč? říkal. Ať bydlí u nás, budu na něj ve škole dávat pozor. Ale sestra se s tátou už dva roky nebaví. Hádat se začali, už když bydlela s tím svým Aramem, bez Paši a bez otce. Pak, když Aram vzal roha a sestra zůstala v té své panelákové garsonce se synem sama, zahájila s tátou poziční válku. Kluk se navíc špatně učil a ještě hůř se choval, všechno to tak či onak muselo skončit kriminálem: fotr na útěku, máma průvodčí, syn ji skoro nevídá, svět je plný pokušení a výzev, copak se tomu dá odolat? On vlastně ani moc neodolával. Pašovy rady ignoroval a dědu jednoduše nebral na vědomí. Zkrátka případ. K tomu ta jeho nemoc. Jen co si na to Paša vzpomene, hned toho zalituje. Radši nevzpomínat. Je to prostě tak, jak to je. A jak to tedy je? Nad klukem už dávno visí znamení smrti. Smrt sama je jen otázkou času. Sestra ho sem jednou zkrátka odvezla, aniž by se o tom Pašovi nebo otci zmínila. Táta se s ní potom přestal bavit. Pašovi to taky zazlíval, ačkoliv ten v tom byl dočista nevinně: taky byl proti internátu, se sestrou se hádal, chodil za nadřízenými, mluvil o tom s klukem. Nedotáhl to ale do konce, vzdal to, ustoupil. A kluk to všechno viděl. Proto mu to asi měl za zlé: považoval ho za slabocha, který ho odtamtud nedokázal dostat, nepodržel ho. Paša vlastně ani nic nenamítal: vždyť jo, je slaboch, nezvládl to, neměl na to, aby si to rozdal s celým světem. To se stává. Zítra ho vezmu domů, umyju ho a nakrmím. Zpátky ho už nedám. Mayne-Reida si může číst i doma. A čůrat do flašek koneckonců taky.
Paša ale dobře ví, že v tom je ještě něco jiného. Loni na jaře, když to všechno teprve začínalo, když ještě nikdo nic nechápal, oni dva se až moc drsně zhádali. Saško se Paši pořád vyptával, na čí straně je, co bude dělat, na koho bude střílet. Paša jako vždy zdráhavě odpovídal, že jeho se to netýká, že jemu se nelíbí nikdo
a není na ničí straně. Ze Saška docela znenadání vypadlo něco v tom smyslu, že s ním nechce mít nic společného, že se za něj stydí, že jeho vlastní strejda je fakt kretén. Paša nejdřív nechápal, o co jde. Pak se dozvěděl, že jeho spolužákovi už v prvních
týdnech umučili někoho z rodičů. Paša o tom neměl tušení. To ale byla chyba. Snažil se mu potom vysvětlit, jak to vlastně myslel, Saško se ale svůj názor podle všeho změnit nechystal a Pašu nenapadla žádná pedagogická metoda, kterou by ho mohl o něčem přesvědčit. S tím se taky rozešli. Bavili se sice dál, přesto však bylo zřejmé, že se mu Saško vzdálil, odtáhl se od něj a ztratil k němu důvěru. Paša to pochopitelně těžce nesl, co ale mohl dělat? Vážně, co jsem mohl dělat? říká si a usíná. Co jsem mohl dělat? Co? +
Kde nechala svoje oblečení? Kde je její dům? Kdy se tam vůbec dostane? Polovina z nich o svůj domov přišla, rozprchli se po okolních městech, rozjeli se odsud v nekonečných vagónech, poztráceli se v širém světě. Jak dlouho teď potrvá, než se vrátí? A poznají potom své domy? Dřív tu všechno vypadalo dočista jinak. Teď se město změnilo k nepoznání, obydlí bez hlasů, ulice bez světel, náměstí bez ptáků. Na pahorcích stojí těžkopádná šedá budova. Okna má zabedněná překližkou. Na překližce jsou nějaké značky a varování – vypovídají o tom, co již spácháno bylo, i o tom, co spácháno teprve bude. Co čeká všechny místní za to, co se stalo a co se teprve stane. Co čeká ty, kteří tu nikdy nebyli. Nebe nad budovou je nízké a mlhavé, zdá se, jako by se mlha linula přímo z oken – stoupá vzhůru, kroutí se do uzlů a smyček a nechává se větrem odnášet na jih, k moři. Kolem budovy stojí černé jabloně, které už dávno nerodí, stojí ale tam, kde je zasadili. Žlutá mokrá tráva, tmavá lepkavá hlína a vlhký
vzduch jsou cítit spálenou gumou. Od stromů k budově míří toulaví psi. Jsou tři, hubení a ostražití. Pohledy mají tak zoufalé a beznadějné, jako by se poslední dny živili mrtvolami. Vědí, že horší už to být nemůže, že horší už to nebude, že už to ostatně nebude vůbec nijak. Nezbývá jim už nic jiného než se schovávat v trávě, hřát se mezi kameny a doufat, že všechno skončí rychle a bezbolestně. Brodí se trávou, vylezou na popraskaný asfalt před budovou a větří hlasy uvnitř, větří stav bezmoci. Pak se přiblíží ještě víc a začnou své psí čumáky strkat do děr v překližce. Uvnitř si povšimnou dalšího pachu, nového a nezvyklého. Pachu někoho cizího. Povšimnou si, že ten pach je docela jiný, že kromě únavy a lhostejnosti jím prostupuje ještě cosi hrozivého, cosi, co jim opravdu nahání strach. Snad pach síly. Snad pach lásky. Tenhle pach má za následek, že jsou čím dál neklidnější. Nakonec začnou výt, ztěžka vtahují vlhký vzduch a vydechují
z tlam teplou páru. Nevydrží to, otočí se a běží zpátky – do trávy, mezi kamení.
K ránu město začne doopravdy hořet.