V ilegální komunistické straně v Palestině potkává Rifka Pavla Frieda, Čechoslováka, který nosí v hlavě podobné ideály jako ona. Narodil se v židovské rodině v Jihlavě v roce 1907, vystudoval obchodní akademii. Tíhnul k levicovým myšlenkám a roku 1930 odjel do Palestiny pracovat do kibucu. Také na jeho činnost mezi palestinskými komunisty se přijde a je jako cizí státní příslušník vypovězen.26 V roce 1937 tak přijíždí spolu s Rifkou do Československa, k rodičům na Vysočinu, do Jihlavy. Ihned po příjezdu oba vstupují do KSČ a už 4. dubna 1937 také do manželství.
Pavel i Rifka, teď už Friedovi, se chtějí velmi záhy zapojit do pomoci ohroženému Československu. S příchodem druhé re-
publiky a protektorátu končí krátká rodinná idyla v Jihlavě, kde Pavel mezitím převzal rodinný podnik. Záhy o něj přijdou jako o židovský majetek, Pavlovi rodiče pak za války mizí v Osvětimi. Mladí manželé se stěhují do Prahy, kde – jak doufají – najdou více možností, a hlavně práci. Pavel Fried je na počátku protektorátu na doporučení teď už ilegální KSČ zaměstnán v družstvu Včela, Riva marně hledá práci. V továrnách ji odmítají s odůvodněním, že je už stará na těžkou práci (bylo jí málo přes třicet let), a tak pracuje aspoň jako uklízečka. V roce 1940 získává stálé místo ve správkárně punčoch.27
Krásná jarní teplá noc
Ale ani podřadná práce vždy tvrdé a přímočaré Rifce nejspíš mnoho starostí nedělala. Zapojila se do práce v místní organizaci KSČ
v Praze VII, spolupracovala tady nejvíce s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou. Například spolu organizují činnost výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. Možná jí Gertruda vyprávěla o svém známém z Kostufry, který v Praze vystudoval medicínu a před několika měsíci odjel právě do Španělska. Rifka se se svými nově poznanými soudruhy účastní akcí proti fašismu a proti kapitulaci v roce 1938. Spojuje je odpor proti tehdejším československým politikům i proti hrozícímu nacismu. Od konce třicátých let jsme se s mužem dobrovolně zapojili do ilegálního protifašistického
odboje. Věděli jsme, jaké nebezpečí nás čeká v případě zatčení a jak
důležité je vydržet a nikoho při výsleších neprozradit. 28
Na Vánoce 1941 naváže Pavel Fried přes manžele Josefa a Marii Jelínkovy spojení s komunistickým novinářem Juliem Fučíkem a také jeho spolupracovníkem Jaroslavem Klecanem. Tím Klecanem, kterého Kriegel pravděpodobně potkal na frontě ve Španělsku. Je dávno doma a spolupracuje s Fučíkem. A teď tedy i s Pavlem Friedem a jeho ženou. Fučík mne pověřil těmito úkoly, vzpomínala Riva na začátky jejich spolupráce, organizovat technický aparát pro rozmnožování Rudého práva a jiných ilegálních novin. Dodávat jemu a na různé přepážky hotové výtisky. Zajiš ťovat různé agitační akce (letáky apod. k 1. máji, 7. listopadu, k vytvoření NRV aj.). Obstarávat peníze a potravinové lístky. 29 Pavel Fried pak Fučíkovi nabídl, že má možnost zajistit ilegální rozmnožování Rudého práva v tiskárně umístěné v ulici U Milosrdných, za nemocnicí Na Františku.30 Fried (a příležitostně také Riva) navíc začal fungovat jako spojka mezi Fučíkem a Arnoštem Lorenzem, který spolu s Bernardem Fuchsem vydával ilegální časopis Svět proti Hitlerovi. Právě Lorenz byl tím, kdo měl reálný přístup k tiskárně, a tak mu Friedovi začali nosit Fučíkovy texty a rozmnožovat je, stejně jako Rudé právo. 31 Pavel Fried se tak stal technickou spojkou trojlístku Fučík-Klecan-Fried.
Julius Fučík však nebyl právě vhodný typ pro ilegalitu – jedna z nejznámějších tváří kulturní avantgardy, a především komunistické žurnalistiky dvacátých a třicátých let, navíc povahou spíš bohém než systematický a disciplinovaný odbojář. Po okupaci Československa v roce 1939 se stáhl do ústraní a držel stranickou linii nevměšovat se do blížícího se válečného sporu mezi buržoazními demokraciemi a nacismem. S touto politikou Kominterny sice ne zcela souhlasil, ale samozřejmě se jí nepostavil. Spolupracoval už s I. ilegálním ústředním výborem KSČ a po jeho rozbití gestapem v únoru 1941 se zapojil do budování druhého ilegálního komunistického ústředí.32 Zodpovídal za nepovolený komunistický tisk a jeho distribuci a podílel se také na přípravách Národního revolučního výboru inteligence. Zatčení všechno překazilo.
Večer 24. dubna 1942, měsíc před atentátem na Reinharda Heydricha, se manželé Friedovi vydávají s výtisky ilegálního májového čísla Rudého práva, které zajistili u Arnošta Lorenze, do bytu manželů Jelínkových v Praze na Pankráci. Znají se už několik let, z doby, kdy Friedovi bydleli nedaleko. Jelínek pracoval někde ve fabrice a tam byl nějaký Dvořák, kterého – a to jsem zjistila až po válce – získali nacisti ke kolaboraci. Ten Dvořák věděl, že k Jelínkovi chodí jeden významný ilegální komunista. Jenže oni, ti nacisti, neznali, jak ten komunista vypadá. A tak, když přijeli k vile (kam měl ilegální pracovník přijít na schůzku, pozn. aut.), tak on zrovna šel k Jelínkovi a pochopitelně se jim vyhnul a odešel. Nacisti se na Dvořáka zlobili, že nikdo nepřišel, tak se rozhodli, že odvedou aspoň Jelínka a jeho ženu. Netušili, že uvnitř je nás víc. 33 Úředníci gestapa skutečně ten večer vyrazili zatknout jiného ilegálního pracovníka, Jana Vyskočila, po hodině marného čekání na něj ale akci odvolali a rozhodli se zatknout aspoň manžele Jelínkovy.
Byt Jelínkových fungoval jako tzv. přepážka. Tedy místo, kde se mají předávat ilegální materiály a další potřebné věci pro činnost mezi odbojáři. Nikdo se tu nemá zdržovat déle, než je nezbytně nutné, přepážka nemá sloužit jako úkryt ani jako místo schůzek. Přesto manželé Friedovi zůstanou. Je jarní večer, Jelínkovi uvaří čaj, na návštěvě je bratr paní Jelínkové, Vojtěch Pavlík. Přichází Julius Fučík a Jaroslav Klecan. Už Fučíkův příchod byl podle vzpomínek Rivy Krieglové přímo teatrální. Bylo po jedenácté večer. Nejprve jsme přišli my s mužem, chvíli po nás se zadním oknem od kuchyně přehoupl Fučík. Byl v masce doktora Horáka. Říkali jsme mu, že je s hustým plnovousem, kulhající a s velkou holí příliš nápadný. On to byl dost bohém. Fučík říkal, že se chystá svůj vzhled změnit, a vyložil na stůl dva revolvery; říkal o nich, že to jsou jeho miláčci. A do toho zazvonilo gestapo. Věděli jsme, že to jsou oni, nikoho jsme nečekali. 34
Další události jsou pak už součástí pozdější legendy o Juliu Fučíkovi, která na dlouhá desetiletí ovládala veřejný prostor, ale také
antilegendy, která přišla ke slovu po roce 1989. O tom, co se v bytě Jelínkových odehrálo, víme ze dvou zdrojů – z Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce, a z pozdějšího vzpomínání Rivy Krieglové.