Ze všech delších větviček, ale třeba taky ze zábradlí nebo podlahy visely nějaké ozdůbky připomínající lapače snů. Vlastně to lapače snů být mohly, nebo zvonkohry. Ozdoby roztodivných velikostí a délek ale tvořily drobné kůstky a pírka různých ptáků. Na jednom provázku dokonce visela celá ptačí kostra, okrášlená navíc drozdími peříčky.
„Jsme tu,“ řekl kluk, když pod podivným stavením už nějakou chvíli stáli.
„Jsme kde?“ chtěl vědět lampář. Nemohl popřít, že k domečku na stromě cítil jisté sympatie. Koneckonců jako ke všemu, co nebylo přízemní a aspoň nějak se snažilo přebývat ve vzduchu. Ale taky si nemohl odpustit jistou nedůvěru, kterou v něm vzbuzoval ve větru povlávající hřbitůvek nebohých okřídlenců.
„U ptáčníků!“ odpověděl Levian a hledal u žebříku něco, čím by dal tam nahoře vědět, že by rád na návštěvu. Ale nic nemohl najít.
„Co myslíš, že to je?“ šeptla Lagúna.
„Budlík!“ ozval se hlas, který nebyl Straatův. Byl sice hluboký, ale rozhodně patřil ženě.
Oba se podívali nahoru. Na balkonku stála osoba v šedých splývavých šatech, jednou rukou se opírala o zábradlí a druhou o svůj bok. „Co chtějí?“ zeptala se nedůvěřivě poté, co si tu nesourodou dvojici dole pečlivě prohlédla.
Zpod podlahy nahoru vzhlédl třetí obličej. „Dobrý
den,“ pozdravil Levian. „Vy jste ptáčnice?“
„Hmmm,“ zabručela a přikývla.
„My potřebujeme pomoc. Nejsme odsud!“ pokračoval rychle kluk, až Lagúnu se Straatem překvapilo, jak pohotově a nebojácně najednou jednal. Ještě nedávno se hrozil, že oni dva jsou bez papírů a on sám je uprchlík z robotárny. Když je provázel po souši, byl neustále ostražitý a vyvádělo ho z míry cokoliv, co se kolem pohnulo a mohlo být živočišného původu. A najednou úplně cizí podivné osobě na uvítanou řekl, že jsou tam všichni vlastně nelegálně.
„Hrom aby do toho,“ zabručela ptáčnice a mimoděk si upravila zástěru, do které si vzápětí otřela ruce. Podezřívavě se rozhlédla kolem. „Tak jdou nahoru,“ řekla potichu a zašla dovnitř.
Ti tři na zemi nejdřív otáleli, ale pak se jeden po druhém vydali do příbytku.
Uvnitř bylo šero, ale teplo — od ohně v kamínkách umístěných nebezpečně blízko kmene stromu, na kterém domek stál. Kmen také po většině obvodu objímal velký stůl, dál tu bylo několik stoliček, jeden pelech a pak obrovské množství polic, zavěšených tyčí, šňůr, na které si Straat musel dávat pozor, aby je vrškem hlavy neprověsil nebo nestrhl.
„Zavřou za sebou,“ nakázala žena, když dovnitř vešel poslední host. „A posaděj se, ať nevynesou spaní!“ Sama si sedla na ten stůl u kmene.
„Jste ptáčnice?“ začal pomalu Levian, který tušil, že by měl co nejdřív začít mluvit, ale jen co otevřel
pusu, vyšlo z něj to nejzbytečnější, co mohl říct. Tak raději sáhl do kapsy, vyndal z ní lebku ptáčka a skoro až provinile ji položil na stolek. Přišlo mu, že ji u sebe nemá mít.
Žena vzala lebku do ruky, uznale si ji prohlédla a pak prázdnými očními důlky provlékla lýkový provázek. Obřadně zavěsila hlavičku na jedno z bidýlek s kořením poblíž kamen. Dárek ji potěšil. „Radši mi říkaj Drozda,“ představila se a pokusila se o něco jako úsměv.
„Slyšel jsem o vás od mojí mámy. Vyprávěla mi o ptáčnících,“ pokračoval chlapec směleji a hlavou mu proběhly útržky několika příběhů o lidech, kteří nežili ani na souši, ani ve vzduchu, ale někde mezi, a tak nikdo nevěděl, co s nimi.
„To mě těší, ale spíš mě zajímá, kdo jsou oni?!“
„Jsme…“ Chlapec se zarazil a podíval se po zbylých dvou. Pak opatrně pokračoval. „Já jsem suchozemec Levian a utekl jsem z továrny na slzy. Tohle,“ ukázal na dívku, „je mořeplavkyně Lagúna a tohle je vzduchoplavec Straat.“
„A všichni tři jsou v průšvihu, nemám pravdu?!“ dodala žena a podrbala se na vršku hlavy, až se jí husté, šedinami protkané kadeře roztančily kolem obličeje.
Na to mohli ti tři jen přikývnout.
„Neměli by se tu procházet, věděj, co jim hrozí. Aspoň teda oni,“ pohodila hlavou k Levianovi.
„Víme to všichni,“ přitakala Lagúna. „Ale je to naše jediná šance, jak se vrátit ke svým.“