rozdrcenému koalicí, která už byla hrozivá, podařilo uklidnit
nelibost osmanské Porty? To jsou body, které nám umožní objasnit dokumenty, zcela nepublikované a nesporně pravé. Učiníme tak výhradně v touze po pravdě a bez snahy zveličovat nebo zmírňovat odpovědnost, která se připisuje původcům zločinu. Čím hlubší je tajemství, jímž byl obestřen, tím nutnější je do něj zcela proniknout, a po tolika činech, které Ludvíka XIV. právem opravňují k obdivu a vděčnosti, tím nutnější je také neponechat v nejistotě snad jediný z těch, kde využil nejhoršího násilí, totiž toho, kterému napomáhá lež a pokrytectví.
V roce 1699 jmenoval Ludvík XIV. markýze de Ferriol svým velvyslancem v Konstantinopoli. Tento post byl provázen obtížemi.
Zastupovat mezi muslimy vysoce katolický národ a v zemi rozdělené mezi několik nesourodých církví být přirozeným a jmenovaným ochráncem velmi malé latinské menšiny, která neustále usiluje o zvýšení svého počtu a je podporována v proselytismu horlivými a aktivními misionáři; krotit často bezohlednou horlivost těchto misionářů a navíc zabránit tomu, aby se tato latinská menšina podvolila nabídkám německé říše a dala se pod její ochranu; hájit zájmy obchodníků, kteří jsou stále náročnější ve svých požadavcích, často nespravedliví ve svých stížnostech a jejichž vpády se setkávají s odporem nejen Turků, ale zejména Angličanů, Janovanů a
Benátčanů; jednat ve jménu nesmírně povýšeného panovníka v
blízkosti velmi nedůtklivé vlády, která je stále příliš izolovaná a příliš vzdálená od velkých evropských podniků; udržovat
nedorozumění mezi Němci a Turky tím, že přiměje první z nich, aby poslali pomoc vzbouřeným Uhrům, a udržovat nelibost Porty vůči
Benátkám, ale přesto nezacházet do krajnosti a nevyvolávat v ní
válku; žít uprostřed zcela svérázných a v některých ohledech vždy barbarských mravů, napodobovat asijský přepych a podřizovat se zvyklostem, které byly někdy nesmírně tíživé; asistovat při častých a nečekaných révolutions de palais, které by během jednoho dne rozvrátily politiku Divanu a zmařily každý jeho projekt. Takový byl tehdy delikátní úkol francouzských velvyslanců v Konstantinopoli.
Neustálá pomoc, kterou Ludvík XIV. dosud poskytoval nepřátelům Turků, postavení jeho zástupců ještě více ztěžovala. Když jednoho dne jeden z nich připomněl velkovezírovi
Kiuprolimu-Oglimu staré spojenectví Francie a Turecka a vyvolal vzpomínky na dobu Františka I., “nevím,” odpověděl Kiuproli, “zda jsou Francouzi našimi spojenci, ale je jisté, že je vždy najdeme mezi našimi nepřáteli. Při průjezdu Raabem jich bylo šest tisíc. Váš admirál Beaufort zaútočil na Gigery a vedl krutou válku s Maury, kteří byli pod naší ochranou, a vy jste pomáhali Benátčanům v Kandii.” Ferriolovi předchůdci zdaleka neuklidnili tyto velmi oprávněné pocity nevole, ale ještě více je podnítili svými nanejvýš nerozvážnými činy. Někdy se dokonce uchylovali k násilí, aby se zbavili obtížné situace, a uchylovali se k oněm svévolným autoritativním činům, které jim, pravda, sultán ve svém serailu často dával za příklad, ale které by měly být pro představitele civilizovaného národa nemožné.
Tak se La Haye, velvyslanec v Konstantinopoli v roce 1659, neostýchal vyprostit se zločinem z krajního nebezpečí, do něhož ho uvrhlo jeho velmi nejednoznačné chování. Francie pomáhala Kandii
obléhané Turky. Byla to pomoc zcela přirozená a jistě velmi
chvályhodná; co však bylo méně čestné, francouzský velvyslanec udržoval s Benátčany neustálé tajné styky a v šifrované
korespondenci je informoval o všech záměrech Turků. Jednoho dne ho osoba pověřená donést Benátčanům jeho tajemné zprávy prozradila a svedena návnadou odměny se představila
konstantinopolskému kajmakanovi a oznámila, že chce přijmout jejich víru a předat samotnému velkovezírovi balík dopisů velké
důležitosti. Osmanský ministr, který již měl podezření na tento styk, dychtivě přijal přinesené důkazy, ale marně se je pokoušel rozluštit a ani tlumočníci, ani renegáti, jimiž se to u sultánova dvora jen
hemžilo, nedokázali proniknout do tajemství zachycených dopisů. Mezitím do Konstantinopole dorazil Francouz jménem Quiclet, dobrodruh bez prostředků, který se chlubil, že si dlouhou praxí osvojil vědu o luštění dopisů bez klíče. Špatně přijatý La Hayem, na něhož se obrátil s prosbou o peněžitou pomoc, měl tu drzost, že mu pohrozil pomstou, a jeho žena řekla lidem z velvyslanectví: “Jeho Excelence odmítá peníze mému manželovi, ale my dobře víme, jak je získat od velkovezíra.” A tak se stalo. Když se La Haye o tomto projevu dozvěděl, polekal se. Obával se, aby tento mizerný intrikán skutečně nedokázal depeše rozluštit, a kdyby se mu to nepodařilo, aby je pomocí své fantazie neudělal ještě kompromitujícími. Začal být rozrušený. Viděl, že je ohrožen jeho život a že je ohrožena jeho povaha velvyslance Ludvíka XIV. Posílá pro Quicleta na velvyslanectví a dává mu naději na pomoc. Ten, stejně nerozvážný ve své důvěře, jako byl nerozvážný ve svých hrozbách, spěchá do paláce. La Haye ho za řeči vyvede na terasu s výhledem do zahrady