zakázala chodit k velkému zrcadlu, které ukazovalo celou její postavu, a ve kterém se dříve tak ráda pozorovala. Tigran se jí od sedmého měsíce těhotenství ani nedotkl s tím, že se bojí, „aby tam náhodou něčemu neublížil“, a Eliza mu byla neskonale vděčná, protože se styděla, jak je tlustá a nemotorná, a nechtěla, aby ji tak viděl. Ale chybělo jí známé mužské teplo, proto se ve spánku nepouštěla jeho ruky a ve dne se snažila vyčíhnout chvilku, kdy je nikdo neuvidí, aby ho objala, postavila se na špičky a přitiskla rty k milovanému důlku na bradě. Uprosila ho, aby si nechal narůst vlasy, každé ráno ho česala a zuby hřebenu vázly v jeho hustých a jemných kadeřích. Mračil se, když ho bolestivě tahala hřebenem, ale snášel to. Byl to její oblíbený ranní rituál – on se holil, táhl ostřím nebezpečné břitvy po tvářích a oklepával šedou mýdlovou pěnu do umyvadla, zatímco ona čekala, až se zastaví, natáhla se k jeho vlasům a rozčesávala je, připravená odtáhnout ruku, jakmile se znova pohne.
Když se od ní odtáhl a rozpačitě zadrmolil, že je cítit kravínem, Eliza upadla do rozpaků, cosi provinile zašeptala a teprve později si uvědomila, že se přece stihla umýt a převléct.
Té noci si ustlala na divanu v pokoji pro hosty a na tchyniny dotazy odpověděla, že chce nechat Tigrana vyspat. Její vysvětlení nevyvolalo u nikoho z domácích podezření – Elizu poslední dobou trápívalo úporné pálení žáhy a často uprostřed noci vstávala, aby si svařila mátu nebo zajedla nepříjemný pocit hrstí drcených vlašských ořechů. Když se schovala i s hlavou pod přikrývku, zaposlouchala se do zvuků spícího domu (zněl úplně jinak než útulný dům jejího dětství, v jeho šramotu bylo cosi ostražitého a vystrašeného, co jako by mu už dlouho nedávalo pokoje, jitřilo ho a trápilo) a přemýšlela, co dál. Prvním impulsem bylo sbalit si věci a vrátit se k matce, ale rozvážnost zvítězila, zakázala si udělat něco nepromyšleného a rozhodla se, že než udělá definitivní rozhodnutí, tak si své podezření potvrdí.
Intuice Elizu oklamala: Tigran ji začal podvádět dávno předtím, než se to dovtípila. Zatímco dříve, před zásnubami, svůj vztah neskrýval, teď, aby nerozrušoval těhotnou manželku a nepřivolal na sebe hněv příbuzných, musel být krajně opatrný. Se Šušan se jako dřív setkávali u ní v práci. Redakce novin se nacházela v prostorných místnostech prvního patra malé starobylé vily. Takové vily byly na hlavní ulici městečka dvě a vypadaly naprosto stejně. Byly to bytelné kamenné stavby s vysokými slunnými okny, různobarevně zalátanými červenohnědými taškovými střechami a robustními hlavními vchody, vyzdobenými z vrtochu vesnického stavitele kdysi stříbrnými, nyní však dočista vybledlými pilastry. Před revolucí patřily knížeti Majiljanovi, který úspěšně propil obrovské otcovo jmění a ve stáří nadobro přišel o rozum. Z celého dědictví, které rozházel do větru, mu zůstaly tyhle dva domy se společným dvorem a opuštěným hospodářstvím. Říkalo se, že v první vile bydlela rodina knížete a druhou, kam nesměl chodit nikdo kromě služebnictva, obýval osobně. Po revoluci přešly vily do vlastnictví lidu, v jedné z nich se po třech desetiletích usídlila redakce novin a knihovna a ve druhé notářství a Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem DOSAAF. Kníže dožil své dny v psychiatrické léčebně, jeho rodina po pádu první arménské republiky odešla do Bejrútu, kde se její stopy definitivně ztratily.
Tigran chodíval do redakce kolem sedmé večer, kdy už tam nebyl nikdo kromě Šušan, která zůstávala pod záminkou, že musí dopsat článek. Nepozorovaně proklouzl zpustlým parčíkem, vkradl se dovnitř služebním vchodem z boční strany vily a vyběhl do prvního patra, kde na něj čekala. Pokaždé, když se ocitl ve dveřích její pracovny, zadržel dech a položil si dlaň na hrudník, aby utišil bušící srdce: tlouklo tak silně, až se zdálo, že přehluší klapot Šušanina psacího stroje. Vyskočila zpoza stolu, rozběhla se k němu, pověsila se mu na krk, zaklonila hlavu, pohlédla mu do očí a rychle opakovala: „Tak ty jsi přišel? Přišel jsi?“ „Přišel!“ vydechl, aby překonal
rozechvění. Jejich vztah, roznícený dlouhým vynuceným odloučením, nabral novou sílu a získal nový smysl. On už nežárlil na jejího muže a ona se za dobu rozluky přesvědčila o své lásce a přestala ho týrat svou povýšeností. Každé setkání naplňovalo jejich srdce pocitem nesporného a nepopiratelného štěstí. Neměli žádné výčitky svědomí, proto si ty skoupé chvilky, kterých se jim dostalo, nekazili nesmyslnými výčitkami. Nějakou dobu Šušan ani nevadilo, že je v životě jejího milovaného jiná žena, jako by vůbec neexistovala. Všechno se však změnilo toho dne, kdy na poliklinice potkala těhotnou Elizu. Zašla tam zneklidněná absencí ženských problémů. Doktor ji však uklidnil, a tak se s úlevou sebrala k odchodu a cestou doříkávala vtipnou historku, která se stala jejímu mladšímu synovi. Když se ve dveřích srazila s Elizou, její těhotenství ji ohromilo a zaskočilo natolik, že poprvé pocítila směs zlosti a žárlivosti. Tigran jí neřekl, že je jeho žena v jiném stavu, a i když chápala, že to udělal proto, aby ji ochránil, stejně se jí to nepříjemně dotklo. Pracovní den proseděla naprázdno před psacím strojem a kouřila jednu cigaretu za druhou. Později odpoledne ji začalo bolet v kříži a pocítila tupou bolest v podbřišku, tak se vymluvila, že se necítí dobře, a odešla domů. Příchod netrpělivě očekávané periody jí nepřinesl úlevu, ale hořkost a dokonce zlost. A právě tehdy si přiznala, že není ochotná se milovaného muže znovu vzdát. Teď byla připravená udělat vše pro to, aby ho už navždy získala sama pro sebe.
Odcházející listopad byl oproti zvyklostem překvapivě mírný a slunečný. Kohouti, oklamaní teplým počasím, se natřásali a slepice zase začaly nést; vesničtí čížkové, kteří se přestěhovali za teplem k dolnímu toku řeky, zakroužili nad dvory, okraj rokliny porostl bělomodrými sněženkami a daleko intenzivněji se rozvoněl slaným mořem, okraje cest se pokryly košatícími se keříky a mladými kopřivami. Eliza zatoužila po kopřivové polévce. Poslat pro kopřivy stařičkou pratchyni si netroufala, proto si je nasbírala sama tak, že si k nim klekala (ohnout