„Nejspíš si nechce zlomit vaz ve svatební den.“
„To by asi trochu zkazilo svatební noc.“
Áiša se na mě zazubí, ale já jen pokrčím rameny. Jsem nervózní.
Matka mi toho o svatební noci moc neřekla, ale moje vdané sestřenice mi to vynahradily. Áiše, která za sebou měla neopětované univerzitní
flirtování, připadalo vhodné nachystat mi krabičku „nezbytností“.
Nemohla jsem se dočkat, až se do ní podívám.
Nějaký muž venku vykřikl. Áiša rozhrnula závěsy a tmavé vlasy se jí přitom zhouply. Ramena jí ztuhla.
„Hned jsem zpátky,“ vyhrkla. „Sadaf,“ zavolala na mladší sestru, která seděla otráveně v koutě a četla si komiks o Archiem. „Dones
Misbáh bádží 7UP.“
Sadaf svědomitě přikývla. Ve chvíli, kdy Áiša zmizela, vyrazila
Sadaf k oknu. Připojila jsem se k ní a byla jsem vděčná, že je příliš mladá na to, aby věděla, že mě nesmí nikdo vidět.
Křik neustával, snažila jsem se najít Taufíka, ale místo toho upoutal mou pozornost jeho dokonale ustrojený otec, který něco naléhavě vykládal své ženě. Taufíkova matka zběsile gestikulovala na mého bratra. Napadlo mě, že ji můj bratr urazil. Nebylo by to poprvé, kdy by si Faisal neviděl do pusy.
Výjimečně se ale zdálo, že je v tom Faisal nevinně. Taufíkova matka popadla mého bratra za kurtu a vtom se objevila moje matka s mými sestřenicemi. Viděla jsem, jak rychle mluví a pokouší se Taufíkovu matku uklidnit. Taufík usazený na koni působil zaraženě. Ale nesesedl ani se nepokusil odtáhnout matku od Faisala.
„Zmiz odtamtud!“ Áiša se zjevila ve dveřích a táhla mě od okna. „Nemá tě vidět!“
„Co se děje? Udělal Faisal nějakou hloupost?“
Áiša zahnala Sadaf, která se tvářila, že je ponořená do čtení, ale očividně poslouchala.
„Taufíkova matka… se chová divně,“ šeptala mi Áiša. „Ona je… myslíme si, že je opilá. Faisal se zmínil o tom, jak pozdě dorazil barát… a ona vybuchla. Cítila jsem to z ní, Misbáh.“
Čekala jsem všechno, ale opilou tchyni ne. Moje rodina nebyla nijak zvlášť konzervativní, ale neholdovali jsme hazardu a nepili jsme. Já bych ani nevěděla, kde se v Láhauru prodává alkohol.
„Misbáh.“ Můj otec vešel. Jeho úsměv by mě uklidnil, ale žmoulal v rukou tópí. V patách mu šla matka, její kulatá tvář působila strhaně.
„Malinko se zpozdili, ale není to nic, s čím by sis měla dělat těžkou hlavu,“ řekl mi tatínek.
„Baba,“ zajíkla jsem se. „Áiša říkala, že je Taufíkova matka opilá.“ Ačkoliv jsem se snažila ovládat, třásl se mi hlas. Baba mě vzal za ramena.
„Pojďme, motýlku,“ vyzval mě. „Nestrachuj se. Taufík je dobrý chlapec. S pošetilostmi vlastních příbuzných toho občas moc nesvedeme, ná?“ Položil mi velkou teplou dlaň na hlavu a nabídl mi útěchu stejným způsobem, jakým to dělával od doby, kdy jsem byla malá holčička. „Všechno bude v pořádku.“
Moje matka za jeho zády nevypadala zdaleka tak přesvědčeně.
„Všechno musí být v pořádku,“ zamumlala si pro sebe. „Svatební smlouva je podepsaná.“